Co roste v Jizerských horách

Tedy co zde roste kromě hub, bylin, keřů, skal, nových resortů a památníčků smrtelných nehod. Stromy zde rostou. V Jizerských horách rostou stromy. 

Stromy v těchto místech rostly vždy. Ještě když se "tato místa" nacházela někde na jižním pólu zeměkoule a jizerskohorský žulový pluton nebyl vytvořen, pak "zde" rostli předchůdci dnešních borovic, ale i duby, buky, vrby a břízy. A sem tam nějaký ten cykas.

Jak je v Jizerkách

Mokro. V Jizerkách je mokro. 
Když jsem vedl přítelkyni Karlu od sedla Holubníku na Holubník (1071 metrů nad mořem), pak byla cesta jedna kaluž. Tolik vody jsem tu za sedmdesát let neviděl! Přišli jsme k rozcestíčku, od kterého se hřebenovka zvedá vzhůru. Utěšoval jsem Karlu, že teď už tam kaluže nebudou, když půjdeme nahoru do definovaného svahu. 
"Jak, nahoru?! Kam nahoru!?" zděsila se Karla (jako již tolikrát). Ale (jako již tolikrát) přijala mé rámě a šli i dál po rovince - teda nakloněné rovince. Mno, tak kaluže tam byly, a potok ještě navíc. Ale stejně jsme se na Holubník i skrzevá bláto a kaluže vyšplhali!

Tři skandály okolo CzechTeku 2005

Premiér přímo úkoluje ministra vnitra a ministr vnitra přímo úkoluje policii. Policie způsobila dopravní zácpu. Policie opakovaně lhala.

(Hudební festival CzechTek, který začal na louce u Mlýnce na Tachovsku v pátek 29. července právě před dvaceti lety, byl hned následující den rozehnán. Proti pěti tisícům příznivcům freetekno scény nastoupilo další den tisíc policejních těžkooděnců. Tento zásah vyvolal mnohé vlny v mediálním prostředí - v novinách, televizi, na internetu i v hospodách. Tehdy jsem o tom psal i já, jenže můj článek zmizel v hlubinách dnes již nedohledatelného archivu Psa před 1.9. 2005. K dnešnímu výročí a pro připomínku svůj tehdejší článek zopakuji:)

Cyklisti!

Cyklisté, zajisté. Pravopisně správně psáno. Ale když cyklisté na úzké silnici jedou před mým autem, jsou to ty mizerný cyklisti! (Správněji ty cyklisťy!) Předjet je je téměř, jéje, nemožno. Tedy pokud bych chtěl dodržet zákonný metr a půl. Pakli nedodržím, hrozí mi pokuta dva tácy. A to ještě místo aby se drželi u krajnice, tak si to štrádují středem pruhu.

Pozorovatelé OSN

Jsou pumprdentlich 

Bylo to někdy začátkem šedesátek takhle před Vánoci. Chodil jsem tehdy asi tak do páté třídy. Zimy tou dobou bývaly v Liberci bohaté na sníh. A když jsme chodili, my žáčci, ze školy v ulici 5. května domů, tak se to nikdy neobešlo bez koulovaček.

Odbočka do pekla

Od prvního července hrozí nám, řidičům, přísnější postih za nebezpečné odbočování, jak ve svém šotu sdělila Česká televize svým platícím koncesionářům v pondělních Událostech. Taková zvěrstva ohrožují především motorkáře. A také to ČT předvedla na příslušných videích, která ve mně však zanechala určitou rozpačitost.

Kolaborace cvičením

Nedávno proběhlo téměř nezaznamenatelné 70. výročí od vypuknutí První celostátní spartakiády.  "I.CS" začala 23. června 1955 a byla koncipována jako "vyvrcholení oslav desátého výročí osvobození Československa Rudou armádou". Rok 1980 byl také spartakiádní, to už proběhla V. československá spartakiáda. Právě před čtvrtstoletím jsem k tomu na Psu zveřejnil jednu rodinnou vzpomínku, kterou teď recykluji, protože na internetu už není k dohledání:

Hřbitov hospůdek

U Švarců

Ano, slyšel jsem, jak těžko zápasí venkovské hospůdky o holý život. Slyšel, ale až když teď s přítelkyní Karlou projíždíme českými kraji, vidím padlé na bitevním poli.

Okna válek dokořán

B2, snímek USAF

Úder bombardérů USAF na íránská jaderná zařízení zavřel jedno okno budoucí války, avšak možná otevřel okna válek dalších.

Takhle to bylo vždycky. Balkánské války v letech 1912–1913 předznamenávaly první světovou válku. Italská válka v Etiopii (1935-36) a občanská válka ve Španělsku (1936-39) předcházely druhou světovou válku v Evropě, druhá čínsko-japonská válka (od r. 1937) připravovala zase její rozkvět v Asii.

Tituly minuly

Vysokoškolské tituly se v prostředí takzvaně anglosaském obecně nepoužívají. V evropském prostředí, zejména pak v zemích rakousko-uherského a říšsko-německého dědictví si však bez nich málem ani neuprdnete. Když jsem v roce 1999 plánoval zájezd za zatměním Slunce do Rakouska, koupil jsem si k tomu účelu podrobnou mapu alpského regionu, kam jsme tehdy s rodinkou směřovali. Docela mě udivilo, kde všude se v těch horách vyskytovaly lékařské ordinace. Všude samej doktor! Až později jsem pochopil, že nešlo o žádné lékaře, ale o majitele horských bud, kteří ovšem neopomněli ani v názvu svého pohostinského zařízení zmínit vysokoškolský titul svého majitele. Jako by v Hlásné Třebani byla hospoda zvaná nikoli U Máni, ale U JUDr. Máni...

Po Lidicích ne!

Kibuc, který se nemohl bránit (1942)

Žádné "dvoustátní" řešení pro sudetské Němce a palestinské Araby

V sobotu 14. června se konala tryzna k 83. výročí vypálení obce Lidice. Podle novější tradice probíhá nejdříve bohoslužba na základech zničeného kostela sv. Martina, pak dojde na kladení věnců. Letos se jako první kladl věnec prezidenta Petra Pavla. Ale pan prezident pak žádný projev neprojevil. Žádný z přítomných politiků nebo vzácných hostů ze spřátelených ambasád. Když se stal před pěti lety ředitelem Památníku Lidice Eduard Stehlík, tak ten tuto kratochvíli politikům zatrhl. Naštěstí.

Přátelé a nepřátelé ve válce i v míru

Kdo chodí spát s raketami, nesmí se divit, když se ráno neprobudí. 

Izrael zaútočil na Írán. Už se začínají hromadit komentáře různých "mírotvůrců", kteří židovský stát viní z "porušení mezinárodního práva" a "zabíjení civilistů". Jenže Izrael má vlastní právo a vlastní zákon. A to je PŘEŽÍT! Jestli při atentátu na 20 předních důstojníků Íránských revolučních gard (podle USA od 2019 zařazených na seznam „zahraničních teroristických organizací“), rozsáhlé likvidaci válečného jaderného programu, při zničení celkem stovky vojenských strategických zařízení je zabito pouhých 78 lidí a dalších 329 je zraněno, pak nejde o "zabíjení žen a dětí", jak okamžitě naříkají milovníci míru. Tedy takového míru, v němž by Izrael, ba ani žádní židé neexistovali. (Přičemž v těch obětech jsou obsluhy raketových palpostů a rovněž nejméně šest íránských vědců, připravujících atomové bomby, z nichž každá by smetla Izrael do neexistence.) Ostatně - "kdo chodí spát s raketami, nesmí se divit, když se ráno neprobudí," pravil v roce 2006 izraelský velvyslanec při OSN Dan Gillerman. 

JA, PliseckaJA MaJA

Martin, Klára a Petra

Maja Plisecká byla geniální baletka, která už ve svých jedenácti letech vystoupila v moskevském Balšom Těatru. Tedy v jedenácti a něco, protože se narodila 20. listopadu 1925 a v baletu Šípková Růženka tančila v roce 1937. Jako primabalerína zde vystupovala v mnoha světových rolích až do roku 1989. Zasloužilá umělkyně R(uské). S(ovětské). F(ederativní). S(ocialistické). R(epubliky). Národní umělkyně RSFSR a SSSR, nositelka Leninovy ceny a trojnásobná držitelka Leninova řádu, ta si přece musela žít v sovětském Rusku jako zářivá hvězda na purpurovém nebi, ne? Jenže Rusko bylo sovětské, a Sověti s oblibou podřezávali právě své hvězdy. Zejména, pokud byly "židovského původu". Přesněji pokud měly židovského tatínka jako Maja. A pokud se jejich maminka jmenovala Ráchel...

Bajka o pirátském pokladu pokračuje

Dnes navazuji na svou minulou bajku o bukanýrovi, již jsem nazval Souboj o pirátský poklad. Onen chlápek díky daru státu v hodnotě jednoho zlodaru získal svůj málem ztracený poklad v hodnotě dalších jedenácti zlodarů. No tak ano, psal jsem o kšeftu, který uzavřel bitcoinový baron Tomáš Jiřikovský se státem. A fiktivní zlodar má dnes aktuálně cenu jedné miliardy korun. Byl jsem jedním komentátorem pokárán, proč nepíšu rovnou o reálných skutečnostech a vymýšlím si bajky, když ale těch reálně informujících článků bylo moc, a bajky umějí ve stručnosti vypíchnout problém více než tuna papírových složek. Ono totiž nejde o to, jestli šlo původně o trapných 22 milionů korun (jak míní neviditelně psí kolega Vilém Barák) či v posledku o 12 miliard korun, ale o princip. (Jindy může  jít třeba o nějakých blbých 50 milionů, se kterými šeredil jiný vedoucí politik, i když je podezřelá firma nakonec vrátila...)

Souboj o pirátský poklad

Žil byl jeden vysloužilý bukanýr. Za svou spolupráci s piráty nebyl pověšen v ráhnoví, jen uvězněn v jedné pevnosti. Nebyla mu totiž dokázána žádná vražda, ani spiknutí. Své kšeftíky vykonával přísně inviduálně. Jenom pirátům dodával vyuzené maso z pekariů, obstarával jim zbraně a prodával střelný prach. No a za to od nich dostával peníze. Kde vzali peníze oni, už ho tak nezajímalo. Třeba je mohli zdědit po babičce, ne? Tento zlosyn si tak časem našetřil slušnou sumičku, odhadem tak tucet zlodarů. Je to hodně a nemohl to mít jen z provizí, to se ví.