Palestinci nechtějí stát vytvořit, ale zničit

Interiér "vrtulníku Smlouvy"

Palestinci mají stát na území Západního břehu a Gazy. Alespoň si to čerstvě myslí politici Velké Británie, Austrálie, Kanady a Francie. A většina zemí, zastoupených v OSN.

Palestinci mohli mít svůj stát už v roce 1948, pokud by ho vyhlásili na rozděleném bývalém britském mandátním území Palestina, jak to předpokládala rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z 29. listopadu 1947. Při hlasování o oné rezoluci měl delegát každého státu vstát a říci buďto "pro" nebo "proti". Zástupci arabských států však dodávali k tomu své výhrůžky. "Svatá místa prožijí dlouhá léta války a mír se k nim vrátí až za několik generací," věštil například syrský delegát. Arabové tak navazovali na výhrůžku Džamála Husajního, bratrance velkého muftího v Jeruzalémě, onoho Hitlerova přítele. Husajní ještě před hlasováním prohlásil:

"Pokud OSN odhlasuje rozdělení, palestinští Arabové s podporou všech arabských států vyhlásí Židům válku, jakmile Angličané odejdou."

Červené linie

Jak je důležité praštit bestii včas po čumáku

Před týdnem jsem tady psal o tom, že Rusové posláním většího množství svých letounových střel ("dronů") nad území Polska překročilo červenou linii. Mnoha komentátory jsem byl nařčen z toho, že jsem válečný štváč. Ale já nejsem žádný štváč, jen realista. Kam vede tolerování porušení rudých linií dobře vystihuje můj 12 let starý článek. US prezidentem už dávno není Barack Obama, papežem není František, ale jak současný US prezident, tak současný papež se chovají stejně, jako jejich předchůdci. Bohužel ani Čína, ani Rusko od svého samoděržavého a komunistického přestupování červených linií neustoupily. Vždyť jim vládnou i stejní diktátoři. Rusko mezitím zabralo Krym a část východní Ukrajiny a rozpoutalo plnohodnotnou válku proti Ukrajině, opakovaně porušuje hranice cizích států a vede proti nim tichou záškodnickou a halasnou propagandistickou válku. Čína zatím vojensky obsadila roponosné Spratlyho písčiny v cizích vodách a vyzbrojila se na budoucí válku s Tchaj-wanem a zprostředkovaně i s USA. Syrský diktátor Asad utekl ke svému soudruhovi do Moskvy. Naštěstí izraelská vláda sice zaspala, avšak stále chápe, co musí (ať už ráda nebo nerada) dělat, aby uchránila svůj národ od ovládnutí a vyvraždění.

Davis Cup? Billie Jean King Cup!

Mezinárodní tenisová federace ITF v roce 2018 navrhla za podpory investiční skupiny Kosmos seznam změn, které by "daly zapomenout" na stávající formát týmové tenisové soutěže Davis Cup. Davisův pohár měl nově nést název „Světový pohár“. Jako ho mají třeba stolní tenisté, atleti, lyžaři nebo ledolezci. Bez ohledu na to, že se už Světový pohár družstev (World Team Cup) v letech 1978–2012 hrál jako mistrovství světa tenisových družstev mužů. A tento turnaj chtěla obnovit Asociace tenisových profesionálů (ATP). Krom mnoha revolučních změn se mělo hrát na jednom trvalém místě. Kosmos, patřící fotbalistovi Gerardu Piquému, sliboval do soutěže investovat tři miliardy dolarů během následujících 25 let. Zápasy týmů se staly stručnějšími. Ubyly dvouhry ze čtyř na dvě, čtyřhra zůstala. K prosazení těchto "revolučních změn" byla zapotřebí dvoutřetinová většina hlasujících, která se nakonec na zasedání ITF v americkém Orlandu našla. Ačkoli bouřící se Australané poukazovali na nejasnost financování a faktické snížení odměn na pouhou třetinu. Skupina Kosmos tak nahradila aktuálního (2001-2018) titulárního partnera, jímž byl bankovní dům BNP Paribas. Revoluce bohužel pokračovala i v dalších letech. Změny herních systémů se objevovaly každý rok. ITF se nakrkla a v lednu roku 2023 za velkého práskání dveří čtyřletou spolupráci s Kosmosem ukončila. Obě organizace dosáhly smírného řešení svých "předchozích smluvních neshod" až letos na jaře. Některé změny přispěly k větší atraktivnosti, bohužel jiné nevyhovovaly především tenistům, ale také ne divákům. Tak teď se snad už na nějaký čas usadily.

Rusko překročilo červenou linii

Aston ve čtvrtek k "dronovému incidentu v Polsku" prohlásil: "Je to budíček provšechny!" Pravdou ovšem je, že už dříve budíčky vyzváněly. Zvonily v první Putinově válce, což byla druhá válka čečenská. Zvonily v Gruzii, zvonily na Donbasu, zvonily na Krymu, zvonily v Sýrii. Ale neslyšeli je všichni. Už skoro nikdo nechtěl slyšet, jak zvonily budíky při Putinových fémových vraždách v Západní Evropě. Jak zvonily na "domácí frontě", kde ze spousty demokraticky smýšlejících Rusů udělal "agenty zahraničních mocností", disidenty, vězně a pak mrtvoly. Budíky nebyly slyšet při ovládání Běloruska. A když Putin rozjel mohutnou zbrojní výrobu, pak je neslyšel skoro nikdo. Nikdo neslyší jaderný budík, když Rusko staví atomové základny v Bělorusku a Kaliningradě, kam narvalo svoje rakety středního doletu. Málokdo slyšel jemné cinkání, které se ozývá vždy, když se sejdou dva diktátoři, ten ruskosovětský a ten čínský. Prezident Putin a generální tajemník KSČ Si si už asi padesátkrát potřásali rukama a domlouvali se, kdy na koho kdo má vytáhnout – aby se to náhodou nepotkalo s nějakou tou olympblbádou. V Česku budík zařinčel dost silně, když vybuchl muniční sklad ve Vrběticích. Pořád se tam ještě na okolních polích povalují střepiny, ale tohle drnčení nějak doznělo do dávnověku. No tak teď zazvonil ruský budík v Polsku asi dvacetkrát za jednu noc. Jenže přesto ho někdo neslyší, nebo přesněji – nechce slyšet.

Jak jsme si užili zatmění

Zatmění Měsíce, pochopitelně. Tuhle neděli, zajisté. Bylo dopředu avizováno v médiích. Podíval jsem se na program pražské vzdělávací a kulturní instituce Planetum, abych dopředu věděl více přímo od zdroje. Tato příspěvková organizace zahrnuje právě zrekonstruované Planetárium, Štefánikovu hvězdárnu na Petříně a také hvězdárnu Ďáblice. A protože mám se zatměním Měsíce v Ďáblicích dobré zkušenosti z roku 2018, konkrétně z 27. července 2018, podíval jsem se, co Planetum.cz nabízí za program. Jaké bylo mé překvapení, když žádné pozorování pro veřejnost neavizovalo! (Už to tam nenaleznete, nabízí se jen budoucí programy.) Naštěstí mi umělá inteligence vyhledávače našla po napsání výrazů "hvězdárna Ďáblice" a "zatmění Měsíce" ždané informace:

Fantom průměrné mzdy

Český statistický úřad hlásí: "Ve 2. čtvrtletí 2025 vzrostla průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců na 49.402 Kč... Meziroční index nominální mzdy proti stejnému období předchozího roku je 107,8 %, reálně mzda vzrostla o 5,3 %." Přesto je národ nespokojen! A závidí. A to na několika úrovních.

Konec kurvítek*?

V loňském dubnu schválil Evropský parlament zákaz kurvítek ("kazítek"). V letošním květnu se konečně i české ministerstvo průmyslu a obchodu dopracovalo k tomu, aby příslušnou novelu zákona o ochraně spotřebitele poslalo do připomínkového řízení. Novelu je třeba přijmout do příštího září, ale ta bude muset být přijata až příštím parlamentem a příští vládou, protože teď se to už evidentně nestihne.

Zdravíme se

Hřebínek, Jizerky

"Dobrý den, ahoj, čau, zdravím výpravu..." Takové pozdravy dávám protijedoucím cyklistům, anebo běžcům či chodcům, když jedu na kole po cyklostezce. Mám na to čas, protože po rovince jezdím jen tak asi dvacetikilometrovou rychlostí. Když jedou proti mě rychleji, jen zvednu levou dlaň od řídítka.

Slučitelnost systémů

Před padesáti lety a něco se začaly reálně plnit mírové naděje všeho pokrokového lidstva. To když Sovětský svaz přizval do svého grandiózního boje za dobytí vesmíru i své dříve strategické protivníky ze Spojených států amerických. Protivníky nejen v bitvě o vesmír, ale hlavně nepřátele z dob studené války. Ta už měla několikrát namále a hrozila se zvrhnout ve válku horkou. Vyjmenujme třeba krize kolem západního Berlína a Kuby  On celý program mírového dobývání vesmíru vznikl jako vedlejší produkt závodů ve zbrojení. Ale v průběhu šedesátých let došlo ke smiřování dříve nesmiřitelných nepřátel. Zejména když dal Západ po invazi SSSR do Československa v srpnu 1968 Rusákům jasně najevo: 

"Éto váš ogoród, éto váše ďélo."

Zase Srpen

Měsíc srpen je každý rok. Ale počet výročí Srpna 1968 se každý rok zvyšuje. Letos bylo už padesáté sedmé. Tento článek jsem napsal k jeho 50. výročí. Během následujících sedmi let se leccos změnilo. Miloš Zeman už není prezidentem a Vojtěch Filip se prezidentem nestal. Rozhořela se ruská válka na Ukrajině. A na leccos se zapomíná. Zapomíná se například i na to, že dnešní českomoravští komunisté (shromáždění pod vlajkou levicově populistického politického hnutí Stačilo!) jsou stále  agenty imperialistického Ruska. Ani nemusejí nic podepisovat. Stačí, že jsou komunisté. 

Překvapivé osvobození

Němky v Chebu, říjen 1938

Byl tady kdysi jeden stát, jehož nepřítel prohlašoval, že vznikl podvodem. A že jeho státotvorný národ je falešným, neexistujícím národem. Krom toho v této údajně podvodnické zemi sídlí i jeden kmen národa tohoto nepřátelského státu. A ten tím pádem musí být osvobozen od útlaku ze strany onoho zločinného státu a pronároda, jenž skrývá svou hnusnou husitskou tvář pod maskou demokracie. A to osvobození se týká i "dědičného území". Ano, mluvím o předválečném Československu a jeho nepříteli, hitlerovském Německu.

Nedostatek strategické empatie k Rusku

Opakuje se to už poněkolikráté. Tvrzení, že Západ přiměl Rusko k válce proti Ukrajině tím, že nadmíru expandoval na východ až k hranicím Ruska. A to se cítilo ohrožené a muselo se bránit.

Vykládal nám to už soudruh profesor na SVVŠ v Liberci: Sovětský svaz musel v září 1939 vstoupit do Polska, aby si tak vytvořil nástupiště proti Hitlerovi. V listopadu téhož roku pak musel SSSR napadnout Finsko, protože ho ohrožovalo svými obrannými zařízeními. Co už nám soudruh profesor raději nevyprávěl bylo povídání o červnu 1953, kdy sovětské jednotky musely potlačit dělnické povstání v NDR. Nevyprávěl nám ani o roku 1956, kdy v Maďarsku vypukla  "kontrarevoluce perem a zbraní". Ta musela být také nakonec "rozdrcena za pomoci sovětských vojsk". Potlačení kontrarevoluce v Československu jsme v srpnu 1968 zažili jako studenti v Liberci na vlastní kůži. Pan profesor chodil před radnicí po náměstí Bojovníků za mír a fotil si krvavé kaluže. Ty tam zůstaly po devíti obětech komunistického imperialismu, kdy zase jednou Sovětský svaz něco "musel"...

2015: Pondělí, třináctého

Takovýto den jsem měl den před deseti lety. Nebo mohl mít. Pokud by se splnila moje vize z roku 2005. Tehdy vyhlásil časopis Softwarové noviny anketu "Jak bude vypadat digitální svět za 10 let" a já byl jeden z autorů, kteří se jí zúčastnili. Čtěte, smějte se a uvažujte, proč se má představa tak docela nenaplnila. A proč by elektronická všeobecná referenda mohla být velkým problémem:

Co roste v Jizerských horách

Tedy co zde roste kromě hub, bylin, keřů, skal, nových resortů a památníčků smrtelných nehod. Stromy zde rostou. V Jizerských horách rostou stromy. 

Stromy v těchto místech rostly vždy. Ještě když se "tato místa" nacházela někde na jižním pólu zeměkoule a jizerskohorský žulový pluton nebyl vytvořen, pak "zde" rostli předchůdci dnešních borovic, ale i duby, buky, vrby a břízy. A sem tam nějaký ten cykas.

Jak je v Jizerkách

Mokro. V Jizerkách je mokro. 
Když jsem vedl přítelkyni Karlu od sedla Holubníku na Holubník (1071 metrů nad mořem), pak byla cesta jedna kaluž. Tolik vody jsem tu za sedmdesát let neviděl! Přišli jsme k rozcestíčku, od kterého se hřebenovka zvedá vzhůru. Utěšoval jsem Karlu, že teď už tam kaluže nebudou, když půjdeme nahoru do definovaného svahu. 
"Jak, nahoru?! Kam nahoru!?" zděsila se Karla (jako již tolikrát). Ale (jako již tolikrát) přijala mé rámě a šli i dál po rovince - teda nakloněné rovince. Mno, tak kaluže tam byly, a potok ještě navíc. Ale stejně jsme se na Holubník i skrzevá bláto a kaluže vyšplhali!