Doživotní cíl

Jak správně černý má být černoch, komoušský mccarthismus v NYT a tlustoprdní Američané.

Pokora před černošským údělem dorazila i do závodů F1. Lewis Hamilton, šestinásobný mistr světa, poklekl před nedělní Velkou cenou Štýrska, kterou pak vyhrál jako už druhý letošní závod formule 1. To by bylo pěkné, kdyby pan veltmajstr nechtěl mistrovat celou formuli. Celkem pochopitelně s ním poklekl i kolega Valtteri Bottas v čele se všemi mechaniky svého týmu. Asi jim nic jiného nezbývalo. Ale klečeli i další účastníci závodu. Kromě čtyř. Hříšníci měli na sobě alespoň triko "Konec rasismu". Čtyři další piloti raději na onu šaškárnu nedorazili.

Jak bylo na Měsíci

Tyhle prázdniny si skvěle užívám. V pondělí jsem se byl na Ďáblické hvězdárně podívat na kometu Neowise, a teď v úterý navečer, jsem se vrátil z Planetária v Královské oboře. A tam jsem byl na Měsíci. Přistál jsem na něm v lunárním modulu, fakticky jsem tedy vlezl do jeho modelu 1:1, který před budovou Planetária už rok stojí. Stojí tam právě rok, protože byl instalován k 50. výročí letu Apolla 11 k Měsíci, a to odstartovalo 16. července 1969. Někteří z nás si to ještě pamatují.

Konečně jsem se do toho Lunar Excursion Module nasoukal. A to společně se synkem, od kterého jsem tento zážitek dostal před časem ku svátku. (No on měl vlastně taky stejný svátek, tak jsme si dárku užili oba). Lunárnímu modulu Apolla budeme my, kteří se ještě pamatujeme na památné plány i nadále říkat LEM, ačkoli byl později přejmenován jen na LM, aby se ušetřilo písmenko a aby taky jistý nejmenovaný polský spisovatel sci-fi nebyl zbytečně pyšný.

Slavnostní neotevření

Výstava německých Čech

Grandhotel Zlatý Lev v Liberci otevřelo slavnostně Samo Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo František Josef I. Hraniční přechod mezi NDR a ČSSR zase slavnostně otevřeli soudruh první tajemník ÚV KSČ a pan prezident republiky Antonín Novotný s chotí. Nebo ne?

Pokud dobře počítám, byl Franz Josef v Liberci celkem třikrát. Při své první návštěvě tohoto „hlavního města německých Čech“ po prusko-rakouské válce v roce 1866 se rozhlížel po svém českém království od Hradce Králové, přes Prahu a Turnov až do Liberce po válečných škodách, aby věděl, kam se mají směřovat dotace na obnovu. Podruhé dorazil v září 1891, kdy na něj spáchali pravděpodobně místní anarchisté atentát. Tedy pokusili se. Podminovali železniční viadukt v Horním Růžodole, avšak nálož vybuchla předčasně ještě v noci, když  císařpanský vlak nocoval v Turnově. Franz Josef se tenkrát strašně rozzlobil. A křičel, že do Liberce pojede, kdyby to mělo být místo po kolejích po prknech! No, hlavně že ne na prkně. Nakonec koleje zasaženy nebyly, jenom byla mírně poškozena nosná zeď. A ještě před císařem pustili na trať těžký nákladní vlak, aby se ujistili, že viadukt vydrží. No vydržel, až do dneška.

Jak značky nevedou

Tohle není povídání o místech, kam značky nevedou,  jak v několika svých knížkách popsala už poutnice nejen českou krajinou a historií spisovatelka Ivana Mudrová. Ale ony někam značky vedou, leč nedovedou, protože jsou třeba namalované na mapě, nikoliv však v terénu. Sami to znáte: Bujaře si kráčíte po jasně dané turistické cestě, kde jsou snad každý druhý strom, kámen nebo lampa veřejného osvětlení označeny červenou, zelenou, modrou nebo žlutou značkou a najednou nic. Vstupujete do značkyprostého prostoru, obvykle v místech, kde byste tu značku právě potřebovali, a ona se objeví efektivní nula. V lepším případě se vám značka znovuobjeví po několika kilometrech, často jde však, i když má značky stejnou barvu, o jinou trasu. Nicméně na mapě se zachytíte, neb máte orientační bod.

Podivu hodné setkání

Dostal jsem pozvánku na udílení Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku. Tedy ne jako laureát, ale jako host slavnostního vyhlášení této ceny, pojmenované po slovutném spisovateli a nakladateli, zakladateli novodobé české žurnalistiky. Díky jeho České expedici mluvíme dnes česky. A díky ní také zemřel v chudobinci... Cenu uděluje Asociace nezávislých médií. Nelustroval jsem ji po internetech, ale protože pozvánka přišla od pana Gustava Murína už počtvrté, tak jsem se na ono setkání vydal. Vzal jsem to jako vhodné podujatie v této mezikoronové době.

Trump, maso a sex

Poctivý americký prezident, levné německé maso a pobuřující, odpudivé obcování v autě OSN.

Poctivý americký prezident

Americká rozvědka už nejméně měsíc ví, že ruské vojenské tajné služby nabízejí Tálibánu odměny za zabité americké vojáky v Afghánistánu. Přesněji: Spojené státy prý „dospěly k přesvědčení“, že je tomu tak. Tato zpráva koluje médii od pátku, kdy ji zveřejnil New York Times. S touto informací byl prý seznámen prezident Trump a o problému koncem března diskutovala Národní bezpečnostní rada Bílého domu při meziresortním zasedání. Napsal NYT.

Křížovkář a hádankář

Když jsem byl malej, dostal jsem knížku, která se tak jmenovala. Nebo možná trošku jinak. Byla plná hádanek a křížovek, roháčků a čtvercovek, doplňovaček a osmisměrek, hřebenovek a rámcovek a rébusů a dalších hádanek. A návodů, jak je luštit. Některé jsem si oblíbil více, jiné méně. Jiné vůbec. Některé rád luštím dodnes.

Popírači a rouškomilové

Úsměv, prosím!

Vážení přátelé, ano, i v době která celý národ, včetně naturalizovaných cizinců, semkla v jeden šik, se ty šiky často přešikovaly. A vznikaly různé skupiny a podskupiny. Jednou ze skupin byli ti, kteří zemřeli, "protože stejně měli zemřít". Do této skupiny nepatří ani autor, ani jeho čtenáři. Ale někteří ze čtenářů patrně zažili nějaké úmrtí v rodině, které nějak přímo či zprostředkovaně s koronavirem souviselo, těm patří upřímná soustrast.

Naopak pohrdání patří těm, kteří onu výšeuvedenou frázi používali. A nejen proto, že autor patří do té stejné ztracené skupiny ať už kvůli věku či kvůli chronickým potížím, které eliminuje pravidelným požíváním lékův. Takže jsem v chemické rovnováze, která avšak může být narušena výpadkem výroby či distribuce léků, které se Evropa i Amerika rozhodly nechat vyrábět v bratrské Číně. Během nedávné karantény jsem se nebál o sebe ani o své blízké, bál jsem se o klienty (dříve chovance ústavů národní zdravotní a sociální péče), různých Domovů slunného podzimu, kde tedy sídlí senioři (dříve přestárlí).  A způsob (ne)distribuce ochranných pomůcek, jaký se na ně aplikoval, byl nejdříve děsivý, protože prakticky žádný!

Ztracené klíče

Taky jste už někdy jistě ztratili klíče. Já jednou v lese na houbách. Klíče od auta. Taky jsem ztratil v ječmeni mobil, ale mobil lze dohledat jiným mobilem – když ho má někdo blízký a když s ním projdete trasu znova dříve, než se mu vybije baterka. Ty klíče od auta jsem ztratil asi před dvaceti lety, když ještě mobily nebyly, alespoň ne v naší domácnosti. V tom autě jsem si nechal i peněženku se všemi penězi a doklady, abych je náhodou v lese neztratil. Tíživou situaci jsem vyřešil tím, že jsem šel do lesa – na klíče. Pustil jsem nohy na volnoběh a ony mne asi po sto metrech ke klíčům automaticky dovedly.


Častější než definitivní ztráta je klíčův založení. Klíče patří na své místo, to přece každý ví. Zejména matky a manželky. Ku stáru vám to poradí dokonce i potomci. Vy to víte taky, avšak někdy je těch „svých míst“ tolik, že se na nějaké snadno zapomene. Jak už jsem byl dříve konstatoval, když vyjdu ven v kapsáčích a vestičce, mám na sobě pětadvacet kapes a kapsiček (nepočítaje tu v trenýrkách).

Najít si své místo

Tentokrát to nebude o "svých místech" , na kterých by měl člověk najít pohřešované předměty, leč o místech, kde by měl hledat houby. Každý houbař taková svá místa má. A někdy na nich najde houbu spíše, než když doma hledá klíče/ peněženku/ řidičák. Takové jedno místečko jsem měl v lese na začátku Českého krasu, vybrané proto, že k němu mám jen patnáct kilásků daleko.

Produkty doby

Indoevropský rasista Gándhí

Churchill a Ghandí rasisti, Napoleon a Kolumbus vrazi!

25. května 2020 zaklekl v americkém Minneapolisu bílý policajt Chavin černocha Floyda, který předtím v trafice za cigára platil padělanou dvackou. Floyd byl podezřelý, že v autě má další padělané peníze. Zakleknutí ovšem trvalo nepřiměřeně dlouho a policajt tak podezřelého udusil. A nechal se přitom natočit. To hovado se v tom snad vyžívalo. Teď čelí obžalobě z vraždy s přitěžujícími okolnostmi. Není to poprvé, a asi ani naposledy, kdy policajt zabil „sprostého podezřelého“. V USA mají ovšem v tomto silnou tradici. Ročně zabijí policajti při výkonu služby tisíc podezřelých. A podezřelí zase zabijou stovku policajtů.

Vyhrát volby

První svobodné volby po roce 1946 proběhly právě před 30 lety. A vyhráli jsme v nich! 

Ondyno jsem tu dal na vědomí jeden z důvodů, proč jsem se nestal politikem. Odmítli jsme totiž na zasedání volební komise Hnutí za občanskou svobodu společně se ženou Ivanou, aby členové volební komise HOS dostali nějaké peníze za možný finanční úspěch HOSu ve volbách se slovy, že za službu vlasti se neplatí. Načež jsme po našem odchodu z už uzavřené schůze byli zbytkem volební komise vyloučeni z volební komise. Protože však tyhle volby byl původně náš nápad a protože na nás byly vázány kontakty na naše kandidáty i na správní orgány, mohli jsme s blahosklonným pokývnutím zůstat ve volebním týmu. A pracovat pro svobodu a demokracii i nadále.

Hoden jest zdravotník odměny své

Odměníme zdravotníky, již stáli statečně tváří v tvář, vlastně tváří k mordě koronaviru! zněl hrdý hlas z ministerstva zdravotnictví. A třeba i čtyřicet tisíc dostanou za každý měsíc boje za záchranu národa! Výsledek byl pak poněkud rozpačitý, aneb pumprdentlich*, jak se říkává, když skutečnost zdaleka nedosahuje slibů. Skutečností pak je, že čtyřicet ano, ale občas jen  – korun. Jak se to mohlo stát, když nemocnice dostaly na odměny dost peněz?

Slib platil pro zaměstnance nemocnic v péči ministerstva zdravotnictví, znělo první dodatečné upřesnění. A pro zdravotníky v první linii boje, bylo druhé upřesnění. Ale druhosledoví a nestátní remcají, remcají i ti prvosledoví, co dostali ty dvě dvacky. Remcání bude možná vyslyšeno, protože bez remcání nikdy nikdo nedostal nic. Jak mohu osvědčit z vlastní zkušenosti.

Své místo

Když jsem byl malej, tak všichni kluci chtěli být kosmonauty. Stejně jako Jurij Gagarin, ten usměvavý kluk. Jenže i jako desetiletý jsem byl pochybovačné dítě. Uvědomoval jsem si, že kosmonauty mohou být jen úplně zdraví lidé, piloti. A já úplně zdravý nebýval, protože jsem měl často angíny, zejména ty „hnisavé“. A taky musí mít dokonale zdravé zuby, kosmonauti. Protože ve sníženém tlaku by jim mohly explodovat! Zuby. Tedy ne přímo explodovat, ale bublinka vzduchu, utěsněná nedokonalou plombou, by se roztáhla a strašně by je bolely. Zuby. A kde pak vzít honem zubaře na oběžné dráze. Problémy se zuby mne dodnes neopustily, to spíše ty zuby. A ještě něco mi z dětství zůstalo. Jsem bordelář. A lajdák!

Tak mi to v dětství a jinošství stále říkali. Zapomínám totiž, kam jsem si dal věci. A občas i na své povinnosti.

Alternace duševního stavu poslanců

Poslanci nejsou podle Marka Bendy nějakými trapnými zaměstnanci

Není v Poslanecké sněmovně většího bojovníka za svobodu, než jest poslanec ODS pan Marek Benda. Naposledy se zviditelnil svým bojem za nenošení roušek při jednáních Sněmovny. Nenosí ji, protože se nepovažuje za zaměstnance. Při konání různých domácích prací, jako je žehlení či pečování o lodžiovou zahrádku, poslouchám rádio, a tam jsem ho slyšel, jak plamenně obhajuje tuto svou svobodu.

Bylo to tuším ve středu na stanici ČR Plus, kde mu v moderované diskusi oponoval nezachycený Pirát. Piráta nechám být, protože mne zaujala hlavně Bendova argumentace:

„Na politickém grémiu jsme se dohodli, že nošení roušek na plénu bude dobrovolné. Pokládáme se za zákonodárný sbor, to znamená za nadřízeného vlády. Takže jaká pravidla platí ve Sněmovně, to nám vláda nařizovat nebude. My nejsme zaměstnanci."