Pochody bez konce

(Autor: Bohumil Pick)

»"Masový hrob obětí pochodu smrti" je nonsens. Když byli tehdy lidé hnáni z místa A do místa B a cestou zabíjeni, nemohl vzniknout masový hrob. To za prvé. Za druhé není jasné, proč by je zabíjeli cestou - mohli Häftlingy vyhnat z KZ řekněme 20 km daleko a tam je všechny do jednoho pobít. Když chtěli zachovat jejich pracovní sílu pro říši v místě B, tak by je zase cestou nezabíjeli. A proč některé "pochody smrti" směřovaly vstříc Rudé armádě?… Když měly být Häftlingové pro říši zachováni, tak proč je stráže SS střílely? A dokonce zcela zbytečně pro výstrahu… Až to logicky vysvětlíte, tak se se mnou bavte!… Ve Vaší website jsem našel tvrzení, že Auschwitz I-III osvobodila Rudá armáda. To je ale nepravda. Týden předtím odevzdaly SS správu všech třech táborů výboru z Häftlingů a vyzvaly vězně, že kdo chce, ať jde s nimi na západ.« To napsal pan  česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík v komentářích k minulým článkům, kde jsem referoval o konferenci "Odsun Němců z Československa – 65 let poté", která se  29. listopadu 2011 konala v městském muzeu v Ústí nad Labem. Nikterak nehodlám "logicky vysvětlovat" činnost vrahů SS, aniž bych se snad chtěl "bavit" s autorem tak obludných názorů. Pro čtenáře jsem pro dnešek připravil jeden z příspěvků z jiné konference. Své svědectví o pochodech smrti na ní předložil pan Bohumil Pick:
***************************************************



„Města národů se zřítila“ – a tou krajinou, tak přesně popsanou skoro přede dvěma tisíciletími ve Zjevení Janově, jsme se dnem i nocí potáceli. V dubnu 1945 jsem přežil dva pochody smrti.

Nebesky modrá obloha dne 14. února slibovala především nálety. Ten den zasáhly nejen německá města, ale i Prahu. Při houkání sirén jsme vyjížděli z Buchenwaldu v dobytčích vagonech. V každém z nich „jen“ po 75 místo po 100 vězních, aby u dveří měli místo dva esesáci s vlčákem. Z rozbombardovaného nádraží v Gothě jsme příští ráno dojeli do historického Ohrdrufu, který byl před tisíci lety sídlem franských biskupů, nyní však střediskem oblasti zrůdného běsnění pod jménem Truppenübungsplatz S III.

Muži a ženy tu pracovali za nelidských podmínek v muniční továrně v Crawinkelu a ohrdrufský starosta, který protestoval proti týrání vězňů, se sám stal obětí gestapáckého teroru: spolu s manželkou spáchal sebevraždu. Během dvou dnů jsme viděli všechno – především hory lidských koster potažených temně hnědou scvrklou kůží; žádné krematorium, ale ubité vězně přímo v táboře polili benzínem a spálili. Náš buchenwaldský transport čekal zatím jiný osud. Na rozdíl od francouzských kamarádů byly dvě desítky českých politických vězňů dne 16. února na nedalekém prastarém hradě odvšiveny a umyty a přes Crawinkel odvezeny nekrytým nákladním autem na mýtinu přímo v Durynském lese k pěti obrovským vojenským stanům obehnaným ostnatým drátem. Měli jsme dostavět tento tábor i s nacpáním slamníků na palandách. Ještě týž den jsme se tak stali částí stovek spoluvězňů robotujících na stavbě hal ve skalách Jonášova údolí. Pracovalo se nepřetržitě ve třech směnách. Co tu mělo být? Podzemní továrna nebo skrýš zlatého pokladu? Nejen zprávy, ale i plány se měnily tak, jak se měnila fronta.

Tak jsme živořili pod vládou „zelených“, kriminálních zločinců, ve stanovém táboře u vesničky Espenfeld, která leží na severním svahu zalesněného hřebene Ebanotte nad Arnstadtem, přes 500 metrů nad mořem. Nálety na Jonášovo údolí i noční bombardování měst bylo stále častější. Poplach se už ani nevyhlašoval. Před kulomety letadel nám zbýval jen úkryt ve skalách a štolách. Ve slunečné Bílé sobotě však válka v Jonášově údolí skončila. Sirény neznamenaly poplach, ale nástup všech komand a lágrů, poněvadž Spojenci nečekaně prolomili frontu u Suhlu na jižní straně Durynského lesa.

A tak jsme opustili jedno ze 60 buchenwaldských „aussenkommand“ v celé S III. Jen v Jonášově údolí nás otročilo asi 18 000 a povražděno bylo 5000 lidí. Běsnící esesáci ze středu Německa už neměli kam ustoupit. A tak řádili. Zastřelili starostu v Gräfenhainu, který chtěl vydat obec bez boje. Ve Friedrichsrodě vyhodili do povětří lázeňský dům i s lidmi, kteří vyvěsili bílý prapor. A po třech dnech tohoto běsnění jsme i my byli vyhnáni na pochod smrti.

Už 31. března se celá arnstadtská oblast začala vyklízet a my jsme v noci na 3. dubna procházeli nejprve horskými lesy a potom přes Stadtilm – omylem nebo změnou situace jsme byli hnáni do kopce směrem na Ilmenbau a hned nato zpět do údolí. První z nás padali vyčerpáním. Esesáci je na místě postříleli a odkopli do příkopu. Byla to největší hrůza v mém životě. Měsíce ve věznicích a koncentračních táborech proti tomu nebyly nic. Zoufalý pochod bez přestávky, bez jídla.

Další den a další noc přes Barchfeld, Kranichfeld, Tannrodu a nakonec ve tmě na louku u Lázní Berka. Teprve tam jsme směli padnout únavou. Esesáci obklíčili jeteliště a při sebemenším pohybu vězně prostor postřelovali. Ostatně k přestávce pochodu nutila i neprůjezdnost silnice. Opačným směrem se z Výmaru stěhovaly archivy a nacističtí pohlaváři utíkali. Dne 5. dubna pokračoval náš bolestný pochod přes Lengenfeld a Výmar do Buchenwaldu.

Což se dají všechny tyto hrůzy stručně popsat? Jen fakta: velitelem tábora v Espenfeldu byl esesácký Oberscharfürer Richard Scholten. Z více než 5 000 vězňů, kteří byli takto hnáni z oblasti S III, se vrátilo jen 3000 lidí. Náš pochod byl dlouhý více než 80 km.

Náš dubnový návrat do Buchenwaldu nebyl cestou k osvobození, kterého se část vězňů tohoto koncentračního tábora dočkala dne 11. dubna 1945. Někteří z vězňů byli znovu donuceni k dalšímu pochodu smrti. I tentokrát jsem byl spolu s mnoha kamarády z českého 36. bloku dne 10. dubna hnán do Výmaru. Stejně jako v posledních dnech nad táborem kroužila nízko nad námi americká letadla a ta nám ještě tuto noc pomohla. Esesáci chtěli vězně dopravit na jih a na východ do oblastí, které dosud ovládali. Ve Výmaru jsme nocovali u nádraží a ještě v noci jsme byli nacpáni po 100 lidech do dobytčích vagonů. Podle dokumentu, který jsme v čele s pplk.(později generálem) Josefem Ejemem dne 17. dubna z Gery prostřednictvím americké vojenské vlády v Německu odeslali československé vládě, čítal náš transport 4700 osob, z toho asi 1300 Čechů. Vlak nás však odvezl jen ke kilometru 13,8 v Grosschwabhausenu. Tam americký letec naši lokomotivu prostřílel. Vlak jsme opustili. Útěk v otevřené krajině však nebyl možný. Fasovali jsme poslední zásobu chleba, margarinu a řepné marmelády. Nekázeň a zmatek způsobily, že leckdo dostal jen trochu marmelády a žádný chleba. Lesní cesta nás po více než osmi kilometrech dovedla do Jeny. Sotva jsme přešli starobylý most, vylétl do povětří.

Američané bombardovali Zeissovy optické závody. V lesních zákopech byla nacistická domobrana. Za Jenou jsme uviděli několik zajatých amerických vojáků. V noci několik našich spoluvězňů uprchlo. Esesáci je dostihli a postříleli. Teprve deset kilometrů za Jenou v Rodigastu jsme měli krátký odpočinek. Další cesta dne 12. dubna vedla přes Bürgel a dálnici do Eisenbergu – nových 15 kilometrů. Tam už si však esesáci nevěděli rady a my jsme využili jejich dlouhých porad k důkladnému odpočinku. Věděli jsme, že fronta je blízko a moc nacistů u konce. Prošli jsme ještě Mlýnským údolím k Bílé Elstře. Za soumraku se však již bojovalo na okolních návrších a esesáci utekli. Vězňové se porůznu rozprchli. Naše asi dvousetčlenná česká skupina přespala při silnici u hřbitova u Köstritzu.

Byli jsme přesvědčeni, že ráno uvítáme spojenecké vojáky, ale jejich tanky mířily směrem na Saskou Kamenici. Obecní starosta jako místní vojenský velitel přivolal německé polní četníky a vyjednávání vedlo ke slibu, že nám opatří jídlo v Lázních Köstritz, kde byl zajatecký tábor jugoslávských a francouzských vojáků. Šlo jim však zřejmě o to, aby nás vyvedli z lázní, kde se léčili němečtí vojáci zranění v Africe. Zajatecký tábor jsme viděli jen z dálky.

Četníci zavolali posilu a násilím nás hnali směrem na blízkou Geru. V této etapě pochodu jsme měli být povražděni. Když jsme však došli k Langenbergu, uviděli jsme úžasně rychlý útok amerických tanků od řeky na dálniční most. Nacisté vyhodili do povětří jen jeden pás předmostí. Američané měli cestu na Kamenici volnou. Jen pár esesáků a hlavně mladých příslušníků domobrany se pokusilo kulometnou palbou o odpor. Nám, kteří jsme se rozprchli, létaly střely nad hlavou a sypalo se na nás sklo z rozbitých oken městečka. Ukryly nás břehy potůčku v zahradách. Ještě téhož dne 13. dubna vjely do Langenbergu americké tanky a odrazily poslední marný nacistický útok.

Tak skončil můj druhý pochod smrti. Stručný záznam nevystihuje prožité hrůzy, nerozvádí jednotlivé události. Ještě nebyl konec. Až do konce května jsme žili v Geře-Tinzi v karanténě. Tyfus zabil jednoho z nás. Návrat domů nám umožnilo až jednání, po němž nás do Prahy odvez náklaďák uhlíře Hofmana z Vokovic. Silnice byly stále plné vojáků, uprchlíků, vězňů. Lidé se vraceli z východu na západ i opačně. Němci opouštěli naši zemi a utíkali do své říše. Jen v Geře s 80 000 obyvateli bylo tehdy 11 000 válečných zajatců, politických vězňů a zavlečených zahraničních dělníků a dělnic.

(Příspěvek Bohumila Picka byl vybrán ze sborníku Pochody smrti - přežili svou smrt II z konference Českého svazu bojovníků za svobodu, 2005, sestavila Šárka Helmichová, zvýraznění textu JK)