Únava ze lží

Před třiceti lety a (jedním měsícem) začala velká podpisová akce k petici "Několik vět", která vyzývala "vedení země" k "svobodné a demokratické diskusi". Oproti jiným peticím (vědeckých pracovníků, kulturních pracovníků...) měla tu výhodu, že ji mohl podepsat každý, i nevědecký a nekulturní pracovník či nepracovník. Do konce srpna ji podepsalo už 20 tisíc občanů, do začátku listopadu dalších dvacet tisíc. (Byl to málo? Nebo dost? Nebo dost málo? Na to, že podle někoho už vlastně bylo "po sezóně"? Ale přišly lepší časy...:) Podepsaní se mohli těšit, že se jejich jména ozvou ve vysílání Svobodné Evroppy, která už v té době nebyla rušena. Mohli jste se dostat do skutečně slušné společnosti - nejen disidentů, ale poprvé i známých jmen "normální společnosti", takzvané "šedé zóny".

Několik vět

První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy "přestavba" a "demokratizace", ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako "nátlakové akce", odlišné politické názory odsuzuje jako "antisocialistické" a "nepřátelské", pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. 

Hrst, hrstka, hrstička…

"Jsou mezi námi lidé, kteří jsou pro peníze vyplacené kýmkoli ochotni poškozovat svou vlast. Psát traktáty a hnát nezkušené mladé lidi do pomyslného dobrodružství, jen aby sklidili potlesk někoho v zahraničí. A potlesk, to jsou zase peníze. Tisíce tuzexových bonů, dolarů, marek, liber."

No moment, tuzexové bony? Marky? Jo aha, takhle psal nechvalně známý novinář Jaroslav Kojzar v Rudém právu ve středu 18. ledna 1989 o tehdejší Palachiádě. Na druhé stránce takhle vpravo dole. Rudé právo také psalo o "provokaci neodpovědných protistátních živlů", o "skupině socialismu nepřátelských osob na objednávky některých západních sdělovacích prostředků", o "provokačních akcích za významné podpory nežádoucích diverzních centrál"… A o tom, jak je potřeba zachovat klid a pořádek, aby mohly být uskutečněny závažné úkoly, vyplývající z přestavby společnosti, arciže.

Třicet let poté

Znak KSČ(íny)

Před třiceti lety, v neděli 4. června 1989 ve 2:20 místního času, skončila v Číně perestrojka. V Evropě i v Americe byla ještě sobota. Tanky 27. armády překonaly symbolické barikády a zaútočily na náměstí Nebeského míru v Pekingu. Drtily všechno, co jim přišlo do cesty, stany demonstrujících studentů, kteří stačili utéci, i stany, které byly obsazeny. V kolonách směřujících k náměstí byly i obrněné vozy a nákladní auta plná vojska. Rozhořčení civilisté zaplavili ulice a křičeli na vojáky: "Zvířata!" Vojáci odpověděli palbou z ručních zbraní. Střety manifestantů s vojskem trvaly několik hodin. Podle následné zprávy Amnesty International zabili čínští komunisté 1.300 demonstrantů, počet zatčených se odhadoval na 10.000. 

Tři efekty výpadku

 Za horami, dolinami, za pouští a pralesem, za mořem a za oceánem došlo k výpadku elektřiny. V neděli, právě na Den otců, se bez dodávky elektrické energie ocitla skoro celá Argentina a příhraniční oblasti Uruguaye, Brazílie a Chile. Postiženo bylo asi 50 milionu lidí. Po 13 hodinách byla dodávka obnovena z 98 %.

Tato událost je popudem, abych zde zveřejnil sedm let starý příspěvek ze svého blogu, který obsahuje rady, jak se chovati po výpadku. A protože jsem tehdy v tom dávném roku 2012 nezmínil další podstatné věci, přidal jsem je sem do hranatých závorek – [psáno v úterý 18. června 2019].

***

 Jako pamětník reálného socialismu jsem zažil časté výpadky elektrické energie. [Ve zlatých šedesátkách nešlo jen o výpadky, ale často i o úmyslné vypínání celých čtvrtí, aby zůstala zachována rovnováha v energetické soustavě.] Tyto výpadky nás naučily určitému chování, získali jsme určité zkušenosti, se kterými vás při této příležitosti seznámím, abyste byli poučeni do příštích dnů. Dávejte si hlavně pozor na tyto tři efekty:

Pocta židovským svátkům v Michelské husitské synagoze

V neděli 23. května 2019 od 19:00 máte další možnost poslechnout si písně, které doprovázejí židovské svátky. (Pokud jste nestihli květnovou Noc kostelů.) A taky se můžete o těch svátcích něco základního dovědět. A to na vystoupení sboru RIMON, které se tentokrát koná v dalším  Husitském sboru, a to v Michli, přesně na adrese U Michelského mlýna 124/27. Nachází se zde bývalá synagoga, která dnes slouží, jak jinak husitům, konkrétně sboru Alberta Schweitzera. Jedou tam třeba tramvaje z centra (11 a 14), zastávka se jmenuje Pod Jezerkou, a jde se pak proti proudu "Botyče" vpravo (tedy po jeho levém břehu).

Zde zopakuji, co o Rimonu napsala jeho principálka Dana Krausová: 

7:0 a dost

Už jsem tu psal o tom, jak se zápaďácká superkorektnost znepokojivě podobá islámské šaríji. Třeba v tzv. "kultuře otevřených dveří". Jde o to, že když je v kanceláři žena společně s mužem, nesmí býti zavřené dveře. Vyprávěl mi syrský kolega, který v sedmdesátkách pracoval v tehdy ještě civilizované Libyi. Setkal jsem se s ní poprvé na konci devadesátek při návštěvě bruselského sídla NATO. Tam (a později i v našich firmách, privatizovaných Zápaďany) se to vylepšilo o to, že dveře nesmějí být zavřeny nikdy. Pročež, aby se ušetřilo na zbytečných dveřích, vznikly šílené open spaces.

Rosný bod

Před nedávným časem bylo mi navštíviti rodný Liberec. Přikvačilo totiž 50. výročí maturity na místní Střední všeobecně vzdělávací škole. Jel jsem tam žlutým autobusem z Černého Mostu. Jednak je to levnější než projíždět benzin, jednak je to svým způsobem i rychlejší. Cesta z dnes už téměř rodných Stodůlek od dveří bytu ke dveřím autobusu trvá sice 45 minut, a to Prahu většinou přejedu rychleji (průměr 30 minut, ale posledně to byla hodina a půl), a busík pak jede zbývajících sto kilásků hodinu, ale to je čas, kdy si mohu v metru číst knížku a ve žluťáku noviny. Ty tam totiž provozovatel nabízí „zdarma“, stejně jako „zdarma“ nabízí kafe či čokoládu. Noviny za 19, kafe by mohlo být za 31? Za pajcku celkem, mohu to tak nechat?

Ach, ty střety

Pan premiér Andrej Babiš opakovaně a dlouhodobě opakuje, že „není ve střetu zájmů“ a také, že „neporušil žádné zákony“. To druhé je možná pravda, to první určitě ne. Odhlédněmež nyní od lidových virválů a skřeků politické opozice a nahlédněmež što éto takóje „střet zájmů“.

Podíváme se, jak je tento střet definován na Wiki: „Střetem zájmů se rozumí situace, ve které je člověk odpovědný dvěma nebo více různým organizacím či autoritám, jejichž požadavky na jeho chování se více či méně zásadním způsobem rozcházejí. Je to stav, kdy určitý subjekt, který je povinen něco konat (nebo se naopak nějakého jednání zdržet“ [třeba vyslání finanční kontroly do fakticky ovládané firmy] ), „se současně dostává i do pozice subjektu, jemuž je takové plnění (zdržení se ) ku prospěchu nebo naopak ke škodě.“

Makání pro Česko

„Už 10 let sedí v Evropském parlamentu za tradiční strany lidé, kteří nemakaj pro Česko.“

Tak praví na inzerátu volební strany č. 30 drsný muž, skrývající oči pod rudou kšiltovkou s hrdým nápisem SILNÉ ČESKO. Nad čepicí drsňáka se pak vznáší volební heslo „Vyměňte europoslance, co nemakaj pro Česko“. Je po vyhlášení výsledků eurovoleb, takže už víme, jak dopadli ti nemakačenkové a ti makačenkové. A můžeme, aniž bychom byli nařčeni z toho, že ovlivňujeme volby, vydestilovat z předvolební kampaně, što éto takóje „makání pro Česko“.

150 Kč

Ministr zdravotnictví nemá rád staré a nemocné lidi

Minulý pátek došlo ve vládní koalici k fatálnímu rozštěpení. Pokud jste na ně kvůli dalším fatalitám zapomněli, pak ho  připomenu. Předseda ČSSD a vicepremiér Jan Hamáček obvinil své vládní kolegy z porušení koaliční smlouvy:

„Pokud říká programové prohlášení vlády, že nebudeme zvyšovat spoluúčast a evidentně toto je zvýšení spoluúčasti, tak to nic jiného než porušení našich závazků není.“

Stalo se tak po oznámení ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (nestraníka za ANO), že do zdravotnictví přiteče na konto spoluúčasti pacientů o půl miliardy kaček více. A japato, že se podle socdem zvyšuje spoluúčast, když se celkově snižuje? Protože už zdravotní pojišťovny nebudou proplácet náhrady za obroučky brýlí!

Pocta židovským svátkům

V pátek 24. května 2019 od 19:30 máte možnost poslechnout si písně, které doprovázejí židovské svátky. A taky se o těch svátcích něco základního dovědět. A to na vystoupení sboru RIMON, které se – v rámci  Noci kostelů – koná v domě Husitského sboru v Táborské ulici č. 65. To je ten objekt s velkým zlatým kalichem na fasádě naproti zastávce Nuselská radnice, kterou obsluhuje tramvaj č. 18. Anebo se můžete svézt na Synkáč či Otakarovu, a odtamtud ten kousek dojít pěšky.

Co o Rimonu napsala jeho principálka Dana Krausová:

Poněkud zvláštní První máj

Jak jsem tuhle na Prvního máje psal, že před 50 lety komunisti zakázali prvomájové průvody, tak to není tak ouplně pravda. Pamětníci si pamatují nepřesně, dokumenty mluví přesně.

Dokument zvaný Rudé právo z neděle 4. května 1969 mne usvědčuje z omylu:

„Letošní 1. máj v hlavním městě Slovenské socialistické republiky – v Bratislavě – se prakticky nelišil od předchozích oslav svátku pracujících.“

Mám oči jako Harry

Ve čtvrtek 2. května odpoledne se zase na českých náměstích už po šestnácté četla některá jména z osmdesáti tisíc evidovaných českých občanů, zavražděných v období šoa. Vloni se četlo v 16 českých městech, letos už v jednadvaceti. V Praze probíhala akce v péči organizátorů z Nadačního fondu obětem holokaustu a Institutu Terezínské iniciativy na náměstí Jiřího z Poděbrad. Na toto datum totiž letos připadl Jom Ha šoa. Den památky obětí holokaustu – a hrdinství. Přišli velvyslanci Izraele, Německa, Rakouska a Slovenska. Přišel náš ministr zahraničí. Přišel pražský primátor. Tradičně i bývalý ministr kultury…

Stovky lidí, čekajících desítky minut ve spořádané frontě, četly pak z papírků několik jmen a k tomu příslušný rok narození. Do tohoto stručného životopisu se vešly už jen názvy koncentráků, kterými dotyčný prošel, a pak rok, kdy byl zavražděn. Zamordovana, murdered, ermordert. Četlo se totiž nejen česky, ale i hebrejsky, polsky, francouzsky, anglicky, německy a kdovíjakým jazykem ještě – podle toho, odkud čtec pocházel.

Srdce a mozek generála astronoma

Štefánik měl mnoho podob, dominují ovšem tyto dvě: Srdce a mozek. Nejdříve k mozku učence, vědce, pilota, organizátora.

Když v roce 1969 vyšla jako odezva dohasínajícího uvolnění poštovní známka k 50. výročí smrti generála Dr. Milana Rastislava Štefánika, byl jsem dosti překvapen. Hlavně proto, že obsahovala hned dva portréty. Známou, posmrtně zidealizovanou (bez ďobanců po neštovicích) podobu mladistvého (*1880, +1919) generála a vedle toho vousatou tvář mnohem staršího astronoma. Který byl ovšem mladší, odhadem tak třicet let. To bylo mé tehdejší největší překvapení. Obě podoby pro mne ilustrují rozdíl mezi fousatým verneovským 19. stoletím a leteckým století dvacátým.