Jak na Liberec nespadla jaderná bomba

Pozorný posluchač

Už asi pětadvacet let jezdím v létě na jeden, dva týdny dovolenkovat se do Jizerek na Šámalovu chatu, (kde jsme s třídou měli v roce 1969 za doznívající svobody maturitní večírek). Jezdím tam každoročně, nejdříve se ženou Ivanou, když zemřela, tak s partnerkou Janou, když zemřela i ta, jezdím sám s kolem... Letos jsem si vzal s sebou notebook, abych do něj mohl ukládat fotky. No a najednou, jak tak jezdím a chodím po kraji, kde míjím pomníčky, jak mne oslovují místa, oživená skutečnými příběhy v mém připravovaném románu Paměť kamenů, tak mě napadlo, že v tom noťasu mám vlastně poslední verzi tohoto pospávajícího textu. A že bych ji mohl vzbudit. A že v Liberci je aktivní Fantasy klub, kam občas jezdím z Prahy jako autor i jako řidič jiných pražských autorů. A že bych v něm mohl něco přečíst, když už jsem v Liberci. (Přesněji dvanáct kilásků nad ním v horách.)

Milenky a vrazi

Zrovna probíhá soudní proces s fotbalovými šíbry a státní ouřednicí. Státní ouřednice přiznala, že měla s fotbalovým šíbrem milostný poměr, avšak krátký pouze. Jen co by mu schválila státní dotace z fondu ministerstva školství a sportu na jeho aktivity.

Možná ani není státní ouřednice žádná zločinkyně, o tom bude dumat nejméně pět soudních tribunálů. Ani fotbalový šíbr a jablonecký latifundista možná není zločinec, jen fotbalový šíbr a lafitundista, což není od sebe až tak daleko. Tenhle evidentně zlo činil, avšak možná v zákonném rámci. Nicméně oba byli v evidentním střetu zájmů.

Vodopády, hrad a kostel

Na Hamrštejně

Poprvé v životě jsem se podíval k vodopádům Černé Nisy, skrytým hluboko v kateřinském údolí pod zbytky skalního hrádku Jezdec. A to proto, že mi na Novou Louku, kde jsem byl bytoval o své dovolené, zavolal opravář z Mnichova Hradiště. Chcíplé auto, které mi odtáhl na začátku rekreace od Mladé Boleslavi až na Novou Louku a poté k sobě, mi přiblíží do Bílého Kostela. Takže si pro něj nebudu muset jet na kole kilometrů padesát, ale jen třicet. Vyrazil jsem až po obědě, protože jsme měli sraz domluvený na šestou hodinu večerní.

Takže jsem si naplánoval cestu pokud možno mimo frekventované silnice. Místo silnicí přes Bedřichov jsem se tedy vydal horami, lesy. Za přehradou na Černé Nise jsem se bral po asfaltce, zvané Uhlířská cesta (ne nadarmo se jeden místní vrchol jmenuje Milíř) k rozcestí Závory, což stálo jen trochu stoupání. Následoval spád po Kateřinské cestě k sedlu pod Javorovým vrchem. Ze zdejšího rozcestí láká cyklistu vlevo pohodlná asfaltka až na silnici do Liberce pod rudolfovskou přehradou. Už jsem tudy vloni jel. Ale já měl naplánované ty vodopády, takže jsem z asfaltky odbočil vpravo a po žluté značce se vydal přímo kolem Černé Nisy.

Kolem čtyř přehrad, ale vykoupu se v potoce

Kamenice pod přehradou

Když už jsem se ocitl na Nové Louce bez (stále ještě opravovaného auta), ale mám kolo, podívám se někam. Už dlouho, asi tak třicet let, jsem nebyl na přehradě na Bílé Desné nad Desnou. Mapa mi ukazuje cestu asi třicetikilometrovou, na převýšení se raději nepodívám. Někudy musím tam, někudy se musím vracet. S těžkým srdcem jsem pro cestu tam zvolil trasu přes Josefův důl. Do Josefova Dolu se jede dolu, ale nejdříve se musí do kopce ke Kristiánovu.

Štolpich rázu protistátního

Podivuhodně romantická a éterická Sissi, choť císařpána, u Sloupského potoka nikdy nebyla. Ale má tam desku. Zase.

..............................

Posledně jsem vyprávěl, jak jsem našel tajnou cestu zkracovačku od Nové Louky na sedlo Holubníku. Vylezete z ní na Nové cestě, kousek od křižovatky Pod sedlem Holubníku, právě uprostřed tříkilometrové asfaltky mezi Kristiánovem a tím sedlem. No, zkracovačka prodlužovačka. Ušetříte možná pár set metrů délky a padesát metrů převýšení. Ale počítejte nejméně půlhodinu navíc jako objevitelskou daň. A připočtěte pár škrábanců na nohách, když jdete v kraťasech. 

Co člověk zjistí na vlastní kopyta

Stručná zpráva z Jizerek

Hejnická bazilika s mým kolem

Do Jizerských hor zatím nezavítal kůrovec - tedy ne více, než je tam vždy k mání (viz lokalitu Na Kůrovci). Jsou stále vlhké a rašelinné, i když méně, než bývalo zvykem. Na Nové Louce nad Bedřichovem (780 m n. m.) je o pět až osm stupňů chladněji, než je obvyklé v podhůří. Vím to, protože jsem si na tamním lesním zámečku alias Šámalově chatě užíval dovolené. Jako už asi pětadvacet let, od té doby, co zámeček Lesní správa pronajala panu Polákovi a posléze jeho synkovi. Nejdříve jsem tu pobýval s milou ženou Ivankou, když umřela, tak s družkou milou Janinkou, no a teď už třetí rok sám, když ta odešla taky do éteru.

Doživotní cíl

Jak správně černý má být černoch, komoušský mccarthismus v NYT a tlustoprdní Američané.

Pokora před černošským údělem dorazila i do závodů F1. Lewis Hamilton, šestinásobný mistr světa, poklekl před nedělní Velkou cenou Štýrska, kterou pak vyhrál jako už druhý letošní závod formule 1. To by bylo pěkné, kdyby pan veltmajstr nechtěl mistrovat celou formuli. Celkem pochopitelně s ním poklekl i kolega Valtteri Bottas v čele se všemi mechaniky svého týmu. Asi jim nic jiného nezbývalo. Ale klečeli i další účastníci závodu. Kromě čtyř. Hříšníci měli na sobě alespoň triko "Konec rasismu". Čtyři další piloti raději na onu šaškárnu nedorazili.

Jak bylo na Měsíci

Tyhle prázdniny si skvěle užívám. V pondělí jsem se byl na Ďáblické hvězdárně podívat na kometu Neowise, a teď v úterý navečer, jsem se vrátil z Planetária v Královské oboře. A tam jsem byl na Měsíci. Přistál jsem na něm v lunárním modulu, fakticky jsem tedy vlezl do jeho modelu 1:1, který před budovou Planetária už rok stojí. Stojí tam právě rok, protože byl instalován k 50. výročí letu Apolla 11 k Měsíci, a to odstartovalo 16. července 1969. Někteří z nás si to ještě pamatují.

Konečně jsem se do toho Lunar Excursion Module nasoukal. A to společně se synkem, od kterého jsem tento zážitek dostal před časem ku svátku. (No on měl vlastně taky stejný svátek, tak jsme si dárku užili oba). Lunárnímu modulu Apolla budeme my, kteří se ještě pamatujeme na památné plány i nadále říkat LEM, ačkoli byl později přejmenován jen na LM, aby se ušetřilo písmenko a aby taky jistý nejmenovaný polský spisovatel sci-fi nebyl zbytečně pyšný.

Slavnostní neotevření

Výstava německých Čech

Grandhotel Zlatý Lev v Liberci otevřelo slavnostně Samo Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo František Josef I. Hraniční přechod mezi NDR a ČSSR zase slavnostně otevřeli soudruh první tajemník ÚV KSČ a pan prezident republiky Antonín Novotný s chotí. Nebo ne?

Pokud dobře počítám, byl Franz Josef v Liberci celkem třikrát. Při své první návštěvě tohoto „hlavního města německých Čech“ po prusko-rakouské válce v roce 1866 se rozhlížel po svém českém království od Hradce Králové, přes Prahu a Turnov až do Liberce po válečných škodách, aby věděl, kam se mají směřovat dotace na obnovu. Podruhé dorazil v září 1891, kdy na něj spáchali pravděpodobně místní anarchisté atentát. Tedy pokusili se. Podminovali železniční viadukt v Horním Růžodole, avšak nálož vybuchla předčasně ještě v noci, když  císařpanský vlak nocoval v Turnově. Franz Josef se tenkrát strašně rozzlobil. A křičel, že do Liberce pojede, kdyby to mělo být místo po kolejích po prknech! No, hlavně že ne na prkně. Nakonec koleje zasaženy nebyly, jenom byla mírně poškozena nosná zeď. A ještě před císařem pustili na trať těžký nákladní vlak, aby se ujistili, že viadukt vydrží. No vydržel, až do dneška.

Jak značky nevedou

Tohle není povídání o místech, kam značky nevedou,  jak v několika svých knížkách popsala už poutnice nejen českou krajinou a historií spisovatelka Ivana Mudrová. Ale ony někam značky vedou, leč nedovedou, protože jsou třeba namalované na mapě, nikoliv však v terénu. Sami to znáte: Bujaře si kráčíte po jasně dané turistické cestě, kde jsou snad každý druhý strom, kámen nebo lampa veřejného osvětlení označeny červenou, zelenou, modrou nebo žlutou značkou a najednou nic. Vstupujete do značkyprostého prostoru, obvykle v místech, kde byste tu značku právě potřebovali, a ona se objeví efektivní nula. V lepším případě se vám značka znovuobjeví po několika kilometrech, často jde však, i když má značky stejnou barvu, o jinou trasu. Nicméně na mapě se zachytíte, neb máte orientační bod.

Podivu hodné setkání

Dostal jsem pozvánku na udílení Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku. Tedy ne jako laureát, ale jako host slavnostního vyhlášení této ceny, pojmenované po slovutném spisovateli a nakladateli, zakladateli novodobé české žurnalistiky. Díky jeho České expedici mluvíme dnes česky. A díky ní také zemřel v chudobinci... Cenu uděluje Asociace nezávislých médií. Nelustroval jsem ji po internetech, ale protože pozvánka přišla od pana Gustava Murína už počtvrté, tak jsem se na ono setkání vydal. Vzal jsem to jako vhodné podujatie v této mezikoronové době.

Trump, maso a sex

Poctivý americký prezident, levné německé maso a pobuřující, odpudivé obcování v autě OSN.

Poctivý americký prezident

Americká rozvědka už nejméně měsíc ví, že ruské vojenské tajné služby nabízejí Tálibánu odměny za zabité americké vojáky v Afghánistánu. Přesněji: Spojené státy prý „dospěly k přesvědčení“, že je tomu tak. Tato zpráva koluje médii od pátku, kdy ji zveřejnil New York Times. S touto informací byl prý seznámen prezident Trump a o problému koncem března diskutovala Národní bezpečnostní rada Bílého domu při meziresortním zasedání. Napsal NYT.

Křížovkář a hádankář

Když jsem byl malej, dostal jsem knížku, která se tak jmenovala. Nebo možná trošku jinak. Byla plná hádanek a křížovek, roháčků a čtvercovek, doplňovaček a osmisměrek, hřebenovek a rámcovek a rébusů a dalších hádanek. A návodů, jak je luštit. Některé jsem si oblíbil více, jiné méně. Jiné vůbec. Některé rád luštím dodnes.

Popírači a rouškomilové

Úsměv, prosím!

Vážení přátelé, ano, i v době která celý národ, včetně naturalizovaných cizinců, semkla v jeden šik, se ty šiky často přešikovaly. A vznikaly různé skupiny a podskupiny. Jednou ze skupin byli ti, kteří zemřeli, "protože stejně měli zemřít". Do této skupiny nepatří ani autor, ani jeho čtenáři. Ale někteří ze čtenářů patrně zažili nějaké úmrtí v rodině, které nějak přímo či zprostředkovaně s koronavirem souviselo, těm patří upřímná soustrast.

Naopak pohrdání patří těm, kteří onu výšeuvedenou frázi používali. A nejen proto, že autor patří do té stejné ztracené skupiny ať už kvůli věku či kvůli chronickým potížím, které eliminuje pravidelným požíváním lékův. Takže jsem v chemické rovnováze, která avšak může být narušena výpadkem výroby či distribuce léků, které se Evropa i Amerika rozhodly nechat vyrábět v bratrské Číně. Během nedávné karantény jsem se nebál o sebe ani o své blízké, bál jsem se o klienty (dříve chovance ústavů národní zdravotní a sociální péče), různých Domovů slunného podzimu, kde tedy sídlí senioři (dříve přestárlí).  A způsob (ne)distribuce ochranných pomůcek, jaký se na ně aplikoval, byl nejdříve děsivý, protože prakticky žádný!

Ztracené klíče

Taky jste už někdy jistě ztratili klíče. Já jednou v lese na houbách. Klíče od auta. Taky jsem ztratil v ječmeni mobil, ale mobil lze dohledat jiným mobilem – když ho má někdo blízký a když s ním projdete trasu znova dříve, než se mu vybije baterka. Ty klíče od auta jsem ztratil asi před dvaceti lety, když ještě mobily nebyly, alespoň ne v naší domácnosti. V tom autě jsem si nechal i peněženku se všemi penězi a doklady, abych je náhodou v lese neztratil. Tíživou situaci jsem vyřešil tím, že jsem šel do lesa – na klíče. Pustil jsem nohy na volnoběh a ony mne asi po sto metrech ke klíčům automaticky dovedly.


Častější než definitivní ztráta je klíčův založení. Klíče patří na své místo, to přece každý ví. Zejména matky a manželky. Ku stáru vám to poradí dokonce i potomci. Vy to víte taky, avšak někdy je těch „svých míst“ tolik, že se na nějaké snadno zapomene. Jak už jsem byl dříve konstatoval, když vyjdu ven v kapsáčích a vestičce, mám na sobě pětadvacet kapes a kapsiček (nepočítaje tu v trenýrkách).