Poklidná vyhlídka

(Golany na vlastní kůži)

Sjíždíme z úbočí Golan po klikaté jednadevadesátce k Jordánu. Cik vpravo, cak vlevo, a před dalším cikem je odbočka vpravo na parkoviště. Informační tabule nás vítá na Gadot Lookout. Jsme 150 výškových metrů nad Jordánem. Samotná říčka odtud vidět není, jen údolí, které se vlevo zavrtává do spádu ke Kineretu. Zde na jaře, když hodně prší, bouří neviditelné peřeje, na jejichž splutí na raftech lákají místní cestovky. Vpravo se rozkládá ploché a žírné údolí Chule. Nad ním se na západním obzoru od jihu k severu klene hradba pohoří Naftali – libanonská hranice. Přímo před námi se v hájku listnatých stromů skrývá osada Gadot. A když píšu, že skrývá, znamená to, že není vidět. Což mělo svůj důvod. Vyhlídka je totiž umístěna na místě, kde kdysi stávala celnice. Pocaď to bývala Francie, a vocaď Británie.

Překročit Jordán

(Golany na vlastní kůži)

Kontinentální snídaně má jenom tu výhodu, že se na ni musí vstát včas. Aby byl člověk u stolu nejpozději v půl desáté, když se v deset končí. Když se vstane včas, pak stihneme navštívíti více pamětihodností. A tak jsme vstali včas, už v půl osmé, nastavil jsem si na to na svém hloupém telefonu budíka. A to bylo dobře, protože jsem spal tvrdě. Už jsem si zvykl na další nedostatek místního hotelu G, a totiž, že bydlíme ve druhém patře. Na úrovni protější střechy, na které nepřetržitě vrní  baterie soukromých klimatizací. (Janince to nevadilo od začátku.) Nad tou střechou se zvedá nádherný pohled k horám, vlastně k odhalenému podvodnímu svahu. Tento svah končí až někde na kótě nula, a je postupně zastavován sídlišti s těsně k sobě přitištěnými domisky. Každý byt má terasu, a na každou terasu už svítí Slunce, vykouknuvší za protějšími golanskými srázy, zatímco svah pod sídlištěm je ještě ve stínu. Anebo je to stín mraku? Po modré obloze totiž bílé obláčky běží, mezi nimi přímo na západě ukazuje Měsíc svou téměř poslední čtvrtinu.

Mír tiberiadského večera

(Kdy je méně více)

Sjíždíme z Golan na jihovýchod ke Kineretu po silnici č. 87. Pěkně to odsejpá, následujících patnáct kilometrů padáme ze sedmisetmerového převýšení. Silnice je vcelku rovná, přehledná, vozovka taky patří k tomu lepšímu z povrchů, po nichž jsme dneska jeli. Klesání není extrémní, stabilně kolem 5 procent, ale trvalé. A dlouhé. Brzdím motorem a rychlost držím kolem 85 km/hod. Projíždíme kolem odbočky na Kacrin i s jeho "továrnou na víno". Před deseti lety jsem psal, že zdejší bezlesý horizont a zelené svahy, zbrázděné roklemi, připomínají ženě Ivaně kalifornské kopce. A skutečně, totéž si říkal jeden dobrovolník z Kalifornie, který tu pracoval začátkem osmdesátých let minulého století. Jako vinohradník rozpoznal, že tu jsou výborné podmínky pro pěstování vína. Jižní svahy, zem vulkanického původu, provzdušněná, v zimě tu občas sněží i mrzne, vláhy je dostatek. Sto let po tom, co baron Edmond de Rotschild začal pěstovat vinnou révu na svazích pohoří Karmel, v roce 1982, byly založeny vinohrady i na Golanech. Od té doby získávají místní vína značek Yarden, Golan či Gamla ceny na světových výstavách. Zejména červené suché víno je výtečné, jak můžeme potvrdit. Po deseti letech mohu potvrdit i to, že Izraelci se rovněž naučili dělat i skvělé bílé víno!

Blízký vodopád

(Golany na vlastní kůži)

Úspěšně jsme vyklouzli z přírodní rezervace / národního parku Gamla, kde jsme toho spoustu prosmejčili. Sice smejčili, leč neprosmějčili zcela. Kreslená mapka, vydaná nám u vchodu, nabízí totiž ještě vyhlídkovou cestu "Daliyot Path", vinoucí se nad hranou fotogenického jižního údolí Daliyot. Kdybychom měli ještě čtvrthodinku času, mohli jsme po ní zaskočit k další vyhlídce na starověkou Gamlu. Z jiného úhlu bychom tak mohli obdivovat pohled na izraelské město, které se bránilo útočníkům do posledního dechu. Na tomto místě je symbolicky umístěn památník novodobých obránců Izraele. Bronzová tabulka na neopracovaném kameni sděluje, že je věnován obětem teroru a padlým vojákům.

Vzdálený vodopád

(Golany na vlastní kůži)

Máme hodinu a čtvrt, abychom na přehledné rovince náhorní planiny urazili dva kilometry, pokochali se vzdáleným vodopádem Gamly, a pak se zase dva kilometry vrátili. Jsme sice uondaní z předcházejícího zdolávání  schodů Gamly, ale ne zase natolik, abychom se stali neekologickým krmivem pro místní supy bělohlavé, kteří plachtí ve výšce nad námi v téměř nefotografovatelných sférách.

Na schodech Gamly

(Golany na vlastní kůži)

Vstupní areál národního parku Gamla, včetně parkoviště a záchodků, se nachází na náhorní planině ve výši asi 400 metrů nad mořem. Zde jsou i rozvaliny původně byzantské vesnice Deir Qeruh. Z hran planiny je dobrý výhled do obou údolí, do severní Gamly a na jižní Daliyot, které ho ohraničují do tvaru trojúhelníku. Z jeho západní strany pak vybíhá nižší výběžek, jakýsi mys, na němž bylo postaveno antické město Gamla. Celý areál tak tvoří jakési písmeno Ypsilon. Pláň se mírně sklání k západu, takže vyhlídka na nožičku Ypsilonu, tedy gamelskou pevnost, leží na kótě 362 m. Odtud schází 300 metrů dlouhá starověká cesta do sedla před pevností na úroveň 280 m n. m. Mapy.cz spočítaly, že když se jde z kopce, tak by tahle cesta měla trvat jen čtyři minuty. Jenže na tuto informaci se nelze vůbec spoléhat. "Ancient path" v tomto případě neznačí žádnou "cestu", jako spíše stezku, která povětšinou vede po kamenitých schodech. A ty schody jsou dvojího typu.

Gamla shora

(Golany na vlastní kůži)

Odrážíme od vyhlídky na Betsaidu a jedeme deset kilásků na západ až na téčkovou křižovatku, kde lichá silnice č. 869 končí. Odbočujeme vlevo k severu na sudou osmsetosmičku. Krásná rovná silnice překonávající na náhorní planině jen mírné úvaly, svádí ke šlápnutí na plyn, avšak já jsem poctivý řidič a jedu teď s devadesátkou na tachometru, maximálně 95 (což by mělo být reálných devadesát). Vím, že izraelští dopraváci hlídají vpodstatě jen rychlost. Automobilové nehody totiž připraví v Izraeli o život více lidí než teroristické útoky. Proto jsou místní policajti na vyšší překročení rychlosti dosti hákliví. Řídím a nechci platit pokutu a dělat ostudu.

Nečekaná vyhlídka

(Golany na vlastní kůži)

Vyrážíme z přeplněného olbřímího a kalužnatého parkoviště poblíž hotelu G Tiberias směrem na Gamlu. Gamla leží na sever od Tiberias, ale my jedeme nejdříve na jih. Včera večer jsem věnoval dost času problému, jak se dostat na ždaný směr silnice č. 90, a nechtělo se mi bloudit v jednosměrkách, kudy mne nejkratším směrem hnal navigátor v gůglích mapách. Měl jsem řídit, takže jsem nemohl navigovat. (Janinka je vybavena obvyklým dámským dezorientačním smyslem, a ví to o sobě; říkává, že má občas "náměstí obráceně" – netýká se vnitřku obchodních komplexů! Já si zase neumím zapnout košili, aby mi jeden knoflík nescházel, a zároveň nepřebýval…) Takže jsem si zvolil tu variantu, podle které je centrum Tiberias obřím kruhovým objezdem. Nejdříve jsem na dohled od poznávacího dělíčka zabočil vpravo. Načež jsme se trmáceli jednosměrnou ulicí ha-Galil po jedné větvi devadesátky až k jižním hradbám staré Tiberiady, kde jsem vykroužil oblouček zpět na druhou jednosměrnou větev devadesátky, kterou zde tvoří ulice ha-Banim.

Kontinentální snídaně

(Tiberias na vlastní kůži)

G Hotel Tiberias stál na správném místě, byl za přijatelnou cenu a v pokoji bylo dost místa na to, aby si člověk mohl rozložit kufry a nemusel hned všechno vybalovat. Dokonce koupelna se skvěla bílými kachlíky – oproti módě, jakou jsem zažil před dvěma léty v Jeruzalému i v Londýně. Tam byly koupelny šedé či černé. Neodvažuji se pomyslet proč, ale byla v nich prostě tma. V géčkové koupelně bylo jasno, člověka jen trochu znervózňovali vrkající holubi ve světlíku přímo za zrcadlem…

Evropští lumíci

Lumík norský

Před necelými dvěma týdny jsem napsal článeček o tom, jak jsme s přítelkyní Janou prožívali letošní velikonoční neděli v Tiberias. Byl to ten čtvrtek, co řidič nákladního auta na pláži v Nice vjel do davu oslavujících a zabil 84 lidí a desítky dalších těžce zranil. Musel jsem se o tom zmínit i v článku o Izraeli (právě v článku o Izraeli), ale napsal jsem přitom jednu nepřesnost. Podle prvních zpráv byl onen masový vrah "Francouz tuniského původu". Ale ne, byl to Tunisan. A: "U místní policie měl záznamy, všechny ale byly vedeny kvůli drobné kriminalitě."

Hradby nad jezerem

(Tiberias na vlastní kůži)

Ve čtvrtek 14.7.2016, když Francie slaví Svátek Bastily, vjel řidič nákladního auta na pláži v Nice do davu oslavujících. Zabil přitom nejméně 84 lidí. Útočníkem byl 31letý Francouz tuniského původu. Francouzský prezident François Hollande to označil za "teroristický čin" a prohlásil, že "Západ by se měl sjednotit". Připomínám při této příležitosti francouzským politikům, že k Západu patří i Izrael. Proto by ho měla podporovat v jeho boji s paleoarabským terorismem nejen Francie, ale i celá (ne)slavná EU – a ne ho ostrakizovat a hloupými embargy okopávat kotníky. EU navíc podporuje paleoarabskou propagandu, a zprostředkovaně financuje i teroristické organizace, ke kterým je krom Hamásu nutno připočítat rovněž Fatah v čele s jeho vůdcem Mahmúdem Abbásem. Připomínám, že právě Abbásovy velice dobře uvážené antisemitské výroky a nenávistné výzvy přímo vedly k současné vlně paleoarabských útoků v Izraeli!

Nesvatý křest

Upozornil mě čtenář mého minulého povídání, nazvaného "Zázrak v Kafarnau" B. Michal na nepřesnost v názvu článku: "To místo se česky jmenuje Kafarnaum (řecky Kapernaoum)." Doplním, že to místo se dodnes jmenuje Kafer/Kefar/Kfar Nachum/Nahum, což prý značí "vesnice potěšení". V jiné transkripci se zapisuje též jako Kefarnau, případně Cafarnaum/Capernaum/Cabernaum. Ono když se něco píše různými abecedami (hebrejsky, řecky, případně aramejsky či arabsky), v jazycích, kde se nezapisují samohlásky, přepisuje do řečtiny a kopštiny, pak převádí do latiny a uvádí v angličtině, tak to pak v češtině vypadá všelijak. Navíc se ta jména v těch všech řečech i jinak vyslovují! (Protože Arabové neumějí vyslovit hlásku "p", stal se časem z "Neapole" - Náblus. A protože Židé zase obecně – krom členu – vyslovují hlásku "h" jako "ch", můžeme si někde přečíst o "údolí Hule", a jinde o "Chulském údolí".) Užil jsem název, který vynechává neznělé "m", a který se v češtině též používá. Avšak koukám, že skoro všechny transkripce ono zpropadené písmenko na konci názvu zachovávají, napříště tak učiním i já. Takže díky za informaci.

Zázrak v Kafarnau

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."
(Z Kovanicovy praxe her)

Sjíždíme z Hory Blahoslavenství dolů ke Kineretu. Zatáčky pod Horou jsou stejně ostré jako zatáčky nad Horou. Však je to tu dolů až k vodní hladině sešup asi 300 metrů. Před osmi lety jsem ve vyprávění o modelech v MiniIzraeli psal s mírnou ironií, že se tato hora "klene do výše 90 metrů hladinou jezera/moře Galilejského", ovšem spletl jsem se. Uvedená kóta je vztažena ke světovému moři, no a protože je Kineret asi 211 metrů pod tímto mořem, tak přicházíme k třísetmetrové výšce, stejné, z jaké můžete patřit na Paříž z Eiffelovky, anebo na Vltavu z Petřínské rozhledny (100 metrů věž + 200 metrů Petřín).

Blaho na hoře

Izrael je plný hor, pahorků a vršků, pro dnešní neděli velikonoční jsme za svůj první postupový cíl na cestě do Tiberias zvolili Horu Blahoslavenství. Ráno jsem vstával už před sedmou, na cestu z Haify jsme vyráželi až v půl desáté. Alespoň se už rozehnaly ranní chmurné mraky. Podle starší předpovědi mělo v noci spadnout až 40 mm vody, podle mladší 30 mm a podle nejmladší jen 5 mm. Nevím, kolik spadlo,avšak pršelo. Kolem sedmé bylo ještě 15°, ale na cestu se nám teplota vyladila na vkusných 19°. Ani dnes jsme si tak nemuseli zapínat v autě klimatizaci, což bylo vhodné, neboť nás čekala cesta asi 240 km dlouhá. Jasně, že jsme nejeli rovnou. Když už jsme se přesunovali, chtěli jsme také něco cestou vidět!

Poslední návrat do Haify

Izrael na vlastní kůži.

Konečně tržnice, chtělo by se zvolat, když při návratu z bájné hory Muchraka zastavujeme na začátku drúzské obce Daliyat el-Karmel. Stojí tu v trojúhelníku mezi silničkou na Muchraku a silnicí 672 a je asi 50 metrů široká. Dost místa na to, aby si zde člověk mohl koupit ty nejzákladnější potřeby. Jsem rád, že jsem mohl Janince splnit její přání a že ještě máme čas na tuto kulturní vložku. Skutečně kulturní, protože Jana se netváří, že by něco z nabízeného zboží hodlala zakoupit.