Můj Štědrý den

(Slohové cvičení)

Když se něco píše už 20 let, tak je to tradice. Ale také závazek. Takže své slohové cvičení vyrobím i letos.

Vánoce byly pro mne, dá se říci, svým způsobem jak jednoduché, tak složité. Jak jsem psal před rokem, že "když to dobře dopadne, tak se zase všichni sejdeme u nějakého vánočního stromku i příští rok", tak to dobře nedopadlo. Pravidelní čtenáři Šamanova doupěte vědí, že mi letos v dubnu: zemřela Janinka, takže jsem se stal už podruhé vdovcem. Hodný pan psycholog mi vysvětlil, že když jsem po smrti své ženy Ivanky poměrně brzo vstoupil do nového vztahu, tak teď si odžívám dva smutky najednou. (Není to součet, ale exponenciála.) No ale mám dobrá antidepresiva. Která v době adventní jaksi přestala zabírat.

Takže jsem umyl okna.

Ježíšek je

V této předvánoční době jsem si při snídani pustil v chytré telce pořad, který se vysílal předcházející večer, kde se také debatovalo o Ježíškovi. Tedy ne o INRI, ale o tom kouzelném děťátku jezulátku, které nosí dárky hodným dětem pod stromeček. 

Předčasné Vánoce

Brno je zlatá loď, hlavně takhle když v tam probíhají vánoční trhy. Nebyl to sice hlavní důvod, proč jsem je předminulý víkend navštívil, ale byl to milý důvod. Hlavním důvodem byla účast na Fénixconu, avšak po výstupu na hromadném přepravním uzlu u (dosavad) hlavního nádraží jsem okamžitě nenastoupil do tramvaje číslo 1, která by mne dovezla přímo před hotel conání, avšak prošel jsem se starým městem, přesněji jeho náměstími, na kterých panoval nefalšovaný duch Vánoc.

Špioni mezi námi

„Rezignace na suverenitu České republiky.“ Takto alarmuje Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své výroční zprávě, která upozorňuje na stále silnější přítomností agentů Ruska a Číny u nás a na to, že naši politici tento fundamentální problém opomíjejí. Podle amerických zdrojů je pouze v Česku 400 špiónů z ruských tajných služeb. BISka předala vládě další zprávu, tentokrát o hospodářské špionáži ze strany RF a ČLR a o kolaboraci politiků s těmito tajnými službami (beze jmen). Problémem je, že politické špičky, včetně prezidenta Zemana, premiéra Sobotky či ministra zahraničí Zaorálka, Moskvě i Pekingu stále více nadbíhají a ohrožují tak národní zájmy.

Válečné moře

Několik poznámek k ruské pirátské akci v Černém moři

Web Sputnik nám píše z té nebeské říše:

"Rusko varuje Ukrajinu před pokusy o revizi statusu Azovského moře jako vnitřních vod dvou zemí*, jež jsou v rozporu s mezinárodním právem"**, praví se v prohlášení Ministerstva zahraničí Ruské federace." A také:

O tom zachování náboženského smíru

ESW

Neviditelný pes zveřejnil v sobotu článek Právo dle koránu od Soerena Kerna, převzatý z webu Gatestone Institute. Pro ty, co nečtou o víkendu, stručné shrnutí:

Paní Elizabeth Sabaditsch-Wolff vedla v listopadu 2009 třídílný seminář o islámu pro Institut svobodného vzdělávání. Jedná se o politickou akademii napojenou na FPÖ (Svobodná strana Rakouska). Ano, stalo se to v Rakousku. Na tomto semináři se podle pozdějších soudů  dopustila „pomlouvání náboženské víry právně uznaného náboženství“. Oním náboženstvím je islám, a oním pomlouváním zmínka, že prorok Mohamed byl pedofil. Soudy shledaly, že ta nenávistná ženská porušila § 188 rakouského trestního zákoníku a byl jí vyměřen trest 480 eur nebo alternativní trest 60 dnů vězení. Plus měla zaplatit náklady soudního řízení. Nepomohl odkaz na svobodu slova, proneseného na specializovaném semináři. Soud takto rozhodl v únoru 2011.

Říšská nacistická orlice má v Lidicích „na růžích ustláno“

(Autor: Antonín Nešpor)
Myslel jsem si, že doby, kdy nad Lidicemi vlála vlajka s hákovým křížem jsou pryč i s vesnicí, kterou nacisté srovnali se zemí. Myslel jsem si, že v nových Lidicích už bude jen a jen všechno bez ideologických kiksů, zvláště pak po sametové revoluci.

 Ale jsem zklamán.

Věci mezi anténou a uzemněním

Holubník 2012 - fotil synek

Tak říkal jeden můj kolega elektrotechnik a radioamatér těm věcem, o kterých normální lidé a Shakespeare říkají, že jsou mezi nebem a zemí.

38 let jsem byl ženat se svou milou ženou Ivankou. 4 roky jsem prožil vedle své neregistrované partnerky Janinky. Žena se za svobodna, když jsem ji poznal, jmenovala Ivana Rezková, partnerka, když jsem ji poznal, Jana Rečková. Ivana je variantou jména Jana, a v příjmení se mé lásky lišily jen jedním písmenem.

Obě mé ženy zemřely na rakovinu (každá na jinou) na den přesně měsíc před svými narozeninami. Ivana právě dnes před pěti lety, Jana letos v březnu. Obě braly jako své krédo pomoc jiným lidem. Ivana se snažila bojovat jen s takovým zlem, na které právě stačila, Jana i s takovým, na které nestačila.

Vítejte v autoritativní demokracii

Republika nám zůstala, druhá. Malá – ale naše. A kdo není náš, pryč s ním!

Celé září až do 10. října jsem psal o hrdinné odvaze československých občanů, již byli připraveni brániti svou vlast a za její svobodu a demokracii též padnouti. Ta vlast, na kterou můžeme být hrdí skončila na podzim roku 1938. Pak nastala doba hnusné Druhé republiky. Největší naší národní ztrátou nebyla ztráta území, průmyslové a surovinové základny, opevnění, obyvatel, avšak ztráty morální.  Po počátečním šoku, po zmařeném vzepětí hrdinného odhodlání zářijové mobilizace, přišla kocovina. Po prvních záchranných aktivitách na pomoc uprchlíkům nastoupilo poznání vlastní bezmocnosti. Beznaděj a zklamání byly nezměřitelné. Začali se hledat viníci.

Ticho strachu

Minule jsem tu zveřejnil třicet let starý text k 28. říjnu, který jsem tehdy ve osmaosmdesátem odlehčoval jistou sarkastickou ironií („dítě bylo mokré, ačkoli nepršelo“ – po útoku hasičských stříkaček).

Z literárního hlediska šlo o moji klasickou fejetonovou reportáž, kam se už nevešlo dalších pár minut, které jsem kvůli spádu vyprávění nezmínil. Zatímco předešle jsem končil legračním obrázkem klusajících obtloustlých pantátů v esenbáckých uniformách, teprve teď dopovím, jak jsme se ženou Ivanou a dětmi (9 a 12) ukončili ten památný den.

Ten vítr, co začal právě vát

30 let stará vzpomínka: Zelení příslušníci zadržovali lidi, bílí je bili
***

Na Václavském náměstí dne 28. X. 1988 v 15 hodin se bylo lze jen těžko pohybovati. Na všech přístupech k náměstí stáli uniformovaní příslušníci a namátkově si zapisovali individua. Kol nich proudily davy mládeže, důchodců, neuniformovaných příslušníků a rodinek s dětmi. Barevná kombinace jejich oděvů byla povýtce červenomodrobílá. Řady zelených příslušníků přehrazovaly přístup na rampu Národního muzea. Na výstavu autogramů slavných osobností se nemohlo, NM bylo uzavřeno, přesto v jeho oknech stály jakési zachmuřené osoby. Rampa pod muzeem přetékala obecenstvem. Prostor pod ní až k soše sv. Václava byl již vyklizen. Pod Václavem stála napříč náměstím řada goril se štíty, dlouhými bílými obušky a s bílými přilbami. Další gorilí řada se táhla napříč náměstím nad křížením s ulicemi Vodičkovou a Jindřišskou. Na chodnících bylo plno. Na středním pruhu v prostoru mezi gorilami bylo, jak říkali někteří 2000, jak říkali jiní 5000 lidí. Museli být velmi dobře placeni, když se nebáli. Anebo se báli a bylo v tom něco jinýho.

Jaký to význačný den!

28. října 1918 se na liberecké radnici ženil můj židovský dědeček Otakar (Otto) Kovanic s mou křesťanskou babičkou Emilií (Emčou) Vobořilovou. Děda v té době sloužil v dolních libereckých kasárnách jako voják c.k. armády. Traduje se, že novomanželé šli na svatební cestu pěšmo od radnice Pražskou ulicí na Tuchplatz (Soukenné, pak Henleinovo, pak Soukenné, pak Gottwaldovo, teď Soukenné náměstí). Dědeček si svou uniformu pro tento účel ozdobil trikolorou. Zastavil je nějaký Němec. A prej: Was is das? Děda na to hrdě odvětil: Což nevíte? Máme republiku! Tolik rodinná sága.

Zázračný svět Jany R. na Vinohradech

Ve čtvrtek 25. října, proběhne vzpomínkový večer na naši přítelkyni a mou "neregistrovanou parterku" Janu Rečkovou. Vzpomínat se mnou a Janinu poezii číst bude Františka Vrbenská. Začínáme v 19:00 v Janině mateřském Husově sboru na Vinohradech (Dykova 1, vstup brankou a zvonit na Farského sál).

Á, Bé, Cé, Dé..., transport jede

Adolf Hitler prohlásil 30. ledna 1939 v Říšském sněmu, že výsledkem budoucí světové války bude "zničení židovské rasy v Evropě". Myslel to doslova. Málokdo tomu věřil. 28.listopadu 1941 dal Hitler slib jeruzalemskému velkému muftímu Husseinovi, že jeho cílem je "vyhlazení Židů žijících v arabském prostoru pod ochranou britské moci" - jen co německé armády dorazí přes Kavkaz na Střední východ. (Velký muftí mu uvěřil. Měli stejný cíl.)

Úcta před důstojností člověka

První ubytování českých vyhnanců z pohraničí

Pondělí 10. října 1938 je posledním dnem záboru československého pohraničí. Některé české obce se diví. Třeba Český Dub: V roce 1921 se k národnosti české hlásilo 2364 osob z 3429 obyvatel. Tento den je "osvobozen" útvarem SS-Germania a přičleněn k německé říši. Město se přejmenovalo na "Deutsch Aicha". České se znovu stalo až 9. května 1945.

Opakuji: Právě zábor 5. pásma je důvodem, proč v zabraném pohraničí zůstalo odhadem až milion Čechů, ačkoli asi 170.000 jich prchlo do vnitrozemí. Z pátého pásma totiž nikdo původně neprchal. Nevěděl. že by měl prchat. A na konec ani nemohl prchat. Jednak mu to zakazoval výnos českého policejního prezídia z 1. října 1938, čeští četníci na čáře záboru a nakonec i němečtí pohraničníci. Například na Liberecku uzavřeli Němci novou říšskou hranici pod Hodkovicemi nad Mohelkou (kterou drželi už od osmého) 10. října ve 14:00.

Krušné chvíle

Teprve v neděli 9. října 1938 začíná demobilizace. Zatímco Němci rvou z těla republiky cáry 5. pásma a zakusují se i hlouběji, podle vlastního uvážení, začíná na parníku "Zsófia“, který kotví u Komárna, československo-maďarské jednání o úpravě státní hranice. Vlastně slovensko-maďarské jednání, protože ho za ČSR vede ministr pro správu Slovenska Josef Tiso (podle Slováků "predseda vlády autonómnej krajiny", legislativně však člen čs. vlády). Tiso nakonec vyjednal, co vyjednal, co mohl vyjednat; smutné na tom je, že to dodnes pohrobci slovenského klerofašismu a české autorativní polofašistické "Druhé republiky" vyčítají – Čechům.

Hoši, chraňte republiku!

Sobota 8. října 1938 je dnem, kdy začíná být obsazováno 5. pásmo, které sama Mnichovské dohoda nezmiňovala. Fakticky šlo o "území, v nichž má být provedeno lidové hlasování", a měl o něm rozhodnout Mezinárodní výbor. Ten však odkýval vše, co jeho německý předseda označil za "zbývající území převážně německého charakteru". To mělo být Němci obsazeno do 10. října. Protože ze "sporného území" 18 tisíc čtverečních kilometrů získalo Německo 17.250 km, bylo referendum zrušeno jako zbytečné. 750 km bylo velkoryse ponecháno "zbytkovému Česku", a místo (neexistujících) mezinárodních jednotek pokračovaly v záboru jednotky německé.

Jeden stát vystřídá druhého a to všechno bez jediného výstřelu

Čeští vyhnanci z pohraničí, říjen 1938

Čtvrtek 6. října 1938 je 12. mobilizačním dnem, šestým dnem plnění Mnichovského diktátu – a prvním dnem, kdy je po včerejší abdikaci Edvarda Beneše Československá republika bez prezidenta. Jeho pravomoce přebírá vláda, druhá vláda generála Jana Syrového. A ten právě dnes jmenuje nového ministra: Je jím římskokatolický kněz Jozef Tiso, předseda fašistické Hlinkovy slovenskej ľudovej strany (HSĽS). Tím se stal po nedávné (srpen 1938) smrti zakladatele partaje Andreje Hlinky. Tiso byl ještě dříve poslancem československého parlamentu a ministrem různých vlád. Tentokrát se stává "ministrem pro správu Slovenska".  A není to jeho poslední vzestup.

Opatrné zacházení s českou duší

Tančík čs. armády vz. 33

5. října 1938 je pátým dnem záboru pohraničí německou Třetí říší. Wehrmacht dobírá III. pásmo, tedy karlovarský trojúhelník. Na západní frontě klid. Na severní s Polskem také. Zato na jihu vypuká válka s Maďarskem. Už před půlnocí pronikají honvédi na (česko-)slovenské území v prostoru hraniční obce Tachty jižně od Fiĺakova, okres Rimavská Sobota. Jsou však odraženi hlídkami Stráže obrany státu. Po čtvrté ráno se Maďaři vracejí se čtyřmi rotami, které silně ostřelují jednotky SOS v Jesenské, na půl cestě mezi státními hranicemi a Rimavskou Sobotou.

Velký Ádův den

3. října 1938 je pondělí. Podle Mnichovské dohody byl z těla Československa již včera odříznut kus masa I. pásma do hloubi 20-40 km na Šumavě (Volary, Kaplice, Český Krumlov) a kus v Jizerských a Lužických horách (Šluknovský a Frýdlantský výběžek). Toto II. pásmo na severu má být dnes do 14:00 obsazeno celé. Na mapě jde o čáru dle pravítka, která prochází Libercem, skutečnost je upravena dle tvářnosti krajiny:

Linie vede od Kamenického Šenova přes Nový Bor, Ještědský hřbet překračuje v Kryštofově Údolí, vine se údolím Černé Nisy a po jižních úbočích Jizerských hor na sever od Liberce. Čs. armáda ustupuje z hřebenů nad Frýdlantem. V Kristiánově zapalují vojáci před ústupem Panský dům. Důvodem je podle pamětníka to, že je v něm uložen archiv opevnění, který se nepodařilo včas odvést.

Příjemná neděle 2. října 1938

Chebské sudetoněmecké maminy v tranzu

Před 80 lety připadl druhý den října na neděli. Rodinky s dětmi si vyjely na odpolední procházku do Chebu. Německé rodinky z německé říše, které přes nedalekou bývalou státní hranici přijely v malých opelech. Díky včerejší devalvaci koruny, která ji vůči marce třikrát zlevnila, vyžraly všechny cukrárny v širém okolí. Četníci už z Chebu pro jistotu zmizeli. Dopravu řídí dobrovolní hasiči z místního sudetoněmeckého sboru. Cheb se nalézá ve třetím pásmu, které se má začít obsazovat – podle předevčírem podepsané a přijaté Mnichovské dohody – až zítra. Ale už dnes se po Chebu producírují důstojníci SS, také na procházce, kteří jsou nadšeně vítáni místním obyvatelstvem.

Souborné vydání vzpomínek na vyhnání Čechů z pohraničí

5. září vyšlo druhé doplněné vydání vzpomínek členů Kruhu občanů ČR, vyhnaných r. 1938 z pohraničí. Jde o souborné vydání dřívějších Vzpomínek, které v roce 1996 vydal Ústav mezinárodních vztahů. Tentokrát vyšlo u nakladatelství Toužimský& Moravec.

Knihu doplňuje historický přehled Jindřicha Marka a bohatá obrazová příloha Jaroslava Čvančary. Nakladatelství ji nabízí na svém e-shopu za 300 Kč, u knihkupců vyjde na 349 Kč.

Národ zbavený poslední naděje

Krátce po půlnoci, v první okamžiky 30. října 1938, podepisují pánové A. Hitler, Ed. Daladier, Mussolini a Neville Chamberlain ostudnou Mnichovskou dohodu.

Ačkoli už je podepsáno, drží Goebbels tuto zprávu pod pokličkou. Možná proto, aby vedení Sudetoněmeckého Freikorpsu mohlo dále štvát své muže do akcí. Lživá kampaň německého rádia pokračuje. Po jedné hodině vysílá stanice Deutschlandsender poslední zprávy o českých zvěrstvech:

Občané a vojáci!

Spoléháme na vás – vy důvěřujte nám.

(Plné znění projevu předsedy československé vlády gen. Jana Syrového k vojsku a národu, odvysílaného rozhlasem 30. září 1938 po přijetí Mnichovské dohody.)

Husitsko-bolševický teror české soldatesky

Zatímco Čechoslováci napjatě čekají, kdy se rozhoří skutečný boj, slétají se do Mnichova zástupci evropských velmocí, aby pomohli Hitlerovi naporcovat do chřtánu ještě živou oběť. Je čtvrtek 29. září 1938, čs. armáda zažívá pátý mobilizační den. Den, na který je naplánován konec mobilizace.

Armáda drží hlavní obranné pásmo, mezi ním a hranicemi probíhají trvalé útoky sudetoněmeckého Freikorpsu na jednotky Stráže obrany státu. V noci henleinovci zvýšili svou aktivitu, jako by se ani nechystala mírová konference. Jednotky SOS se ocitají pod palbou v Našetíně, Železné Rudě, Horních Lomanech, Švarcavě.

Na Chebsku útočí v noci Freikorps na obec Mýtina (Starý Albenreuth), SOS ustupuje k Tršnici, ale ráno se jim podaří dobýt původní postavení. Než na ně před polednem zaútočí FS ze tří stran kulometnou palbou.

To už není jen zrada

Ještě než se přehoupne čas do čtvrtého mobilizačního dne, středu 28. září 1938, v den, kdy má podle Hitlera začít válka proti Československu, předává britský vyslanec v Praze v půl desáté večer ministru zahraničí Kroftovi další „mírový plán”. Zrodil se za dělné spolupráce německých a britských vyslanců a je znám pod názvem „time-table”. Vpodstatě zcela kopíruje německé podmínky odstupu pohraničí, včetně termínů, hlavní změna je ta, že při předávání území má asistovat – Britská legie. „Spojenecký” vyslanec Newton prohlašuje s brutální razancí:

Sváry lidí ve vzdálené zemi

Mobilisace – den Tři

Přes všechny obavy nedochází k masivnímu ozbrojenému útoku ani v průběhu třetího mobilizačního dne v úterý 27. září 1938. Hitler jedná s Chamberlainem. Zatím vyčkává s útokem. Československo je na něj připraveno.

Mobilisace – den Jedna, den Dva

Generál Luža s prezidentem Benešem při voj. cvičení 1936

Před 80 lety zažil náš národ jeden ze svých hvězdných okamžiků. Všeobecná mobilisace! Přece jen se budeme Hitlerovi bránit. Po dlouhých měsících ustupování a přijímání různých ultimativních požadavků, se pod tlakem veřejnosti ustanovila vláda generála Jana Syrového. V pátek 23. září dopoledne složili ministři slib, a už večer ve 22:30 vyhlásil v rozhlase premiér Syrový všeobecnou mobilizaci. První mobilizační den byl stanoven na neděli 25. září 1938.

O půlnoci vstoupuje v platnost válečný jízdní řád. Vojenské vlaky mají na tratích prioritu.

Od včerejších 23 hodin probíhá v Bruntále masivní přestřelka se Sudetoněmeckým Freikorpsem. Henleinovci jsou zatlačeni čs. armádou až ráno, po zapojení tančíků, obrněných aut a lehkého tanku.

Mobilisace – den Nula

Před 80 lety zažil náš národ jeden ze svých hvězdných okamžiků. Všeobecná mobilisace! Po dlouhých měsících henleinovských provokací i ozbrojených útoků, řízených z Berlína, po nátlaku Hitlera i našich západních spojenců, vyhlásila den stará vláda generála Syrového 23. září 1938 hodinu a půl před půlnocí všeobecnou mobilizaci. První záložníci jsou u svých útvarů už za hodinu, a to včetně dobrovolníků. Začíná sobota 24. září 1938, „nultý den” mobilizace.

Československo nezhyne

Z projevu prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše, kterým československému lidu oznamoval demisi vlády Milana Hodžy a vznik nové úřednické vlády generála Jana Syrového.

Je čtvrtek 22. září 1938, 19.00:

Shovívavost není na místě

Generál Jan Bohumír Syrový

Na čtvrtek 22. září 1938 byla na protest proti oznámenému odstoupení pohraničí ve prospěch Hitlerova Německa vyhlášena generální stávka. Její organizace byla živelná, ale úspěšná, jako tradičně vždy, když jde v zemích Koruny české o masivní průšvih.

 (V září 1938, ještě než přišel Mnichov, zažil náš národ hvězdný okamžik zářijové mobilizace. Mládež naše, ba ani mladší senioři nejsou obeznámeni s událostmi, které se před jejím vyhlášením odehrály, proto pokračuji ve  stručném přehledu tak, jak z kalendáře padaly listy.)

Podvodníci s časem

Ten sladký čas léta

Pro podvodné obchody existuje pojem "obchodníci s deštěm". No, většinou nějaký déšť nakonec přece jen přijde. Ale současní eupodvodníci obchodují se "zimním časem" – který ve skutečnosti neexistuje.

Byl jsem velmi překvapen, když se Evropská komis uráčila zeptat občanů Evropské unie, zda si přejí, aby se i nadále dvakrát ročně nesmyslně šíbovalo s časem. Avšak velmi jsem se zaradoval a vrhl se k počítači, abych se zúčastnil nakonec nejúspěšnější konzultace v dějinách EU – bylo nás nakonec 4,6 milionu. Druhá konzultace v pořadí úspěšnosti se týkala právních předpisů o ptácích a stanovištích (přes půl milionu odpovědí), zatímco k fundamentálnímu problému modernizace společné zemědělské politiky přišlo jen 322 tisíc odpovědí. Tož, jak pravil jistý TGM, demokracii máme, teď bychom jen potřebovali nějaké ty demokraty. A já dodávám – lidi, kteří se na demokracii chtějí podílet, přesněji: kteří tu demokracii vlastně vůbec chtějí!

Zářijové události 1938

Letošní historické vzpomínání na slavné osmičky se poněkud vyhýbá osudnému a ostudnému roku 1938. Jó, Mnichov, tam jsme se vzdali. Oni, naši vůdci se vzdali. Naši spojenci nás zradili. Hamba, hamba. Raději nevzpomínat.

Právě naopak, vzpomínat! V září 1938, ještě než přišel Mnichov, zažil náš národ hvězdný okamžik zářijové mobilizace. Mládež naše, ba ani mladší senioři nejsou obeznámeni s událostmi, které se před jejím vyhlášením odehrály, proto se je pokusím připomenout alespoň ve stručnosti tak, jak z kalendáře padaly listy.

V životě jsem neslyšel takovou sprostotu

Soudruzi Hitler und Henlein

5. září 1938 československá vláda pod tlakem událostí vpodstatě přijala osm nestydatých sudeťáckých karlovarských bodů. Opakuji svůj starší článek k nezmiňovanému výročí tehdejších "zářijových událostí" nejen kvůli tomu, abych je připomněl, ale i proto, že vidím určitou podobnost let 1938 a 2018. Spočívá například v tom, že v našem parlamentu byly a jsou zastoupeny strany, které otevřeně hlásají "změnu režimu", přičemž spolupracují s cizí mocí, ti první s německou, ti druzí s ruskou. Špinavou práci, kterou pro Hitlera dělal Henlein, dělá dnes pro Putina Filip. Jde samozřejmě jen o určité podobenství, protože prezident Beneš nebyl vlivovým agentem Berlína. Jako je prezident Zeman vlivovým agentem Moskvy. A taky se československá vláda neopírala o podporu sudetských nacistů, jako se současná vláda  agenta StB Andreje Bureše Babiše opírá o podporu komunistů z Böhmen und Mahren.
*****

Před osmdesáti lety psal evropský a světový tisk o tom, jak je Němcům v Československu ubližováno. Tak například na začátku září 1938 uvrhli krutí Češi v Ostravě do vězení 82 aktivistů Sudetoněmecké strany pod průhlednou záminkou, že pašují zbraně. Tedy zbraně německé pro použití na území ČSR. Nikoli brokovnice na bažanty a kulovnice na medvědy, ale pušky, pistole, náboje, granáty a další pomůcky pro přípravu ozbrojeného povstání.

Nedoceněná humanita Edvarda Beneše

Před sedmdesáti, 3. září 1948, zemřel Edvard Beneš, jedna z velkých osobností našich dějin. Člověk mnoha zásluh a mnoha omylů. V první světové válce pomáhal Masarykovi stvořit Československo, ve druhé ho dokázal obnovit. Bez Beneše by náš stát neexistoval. Snad i proto mu nadávali komunisti i nacisti.

Pamatuji se, jak nám ve škole vykládali o jeho poraženectví v době Mnichova, kdy odmítl vést národ do nerovného boje. Kdoví, co bylo tenkrát lepší. Ale když jsem prožíval srpen 1968, pomyslel jsem si tehdy: A proč vy, komunisti, kteří jste třicet let neustále vyčítali Benešovi jeho kapitulanství, proč jste nevydali armádě rozkaz k vojenské obraně? Neměla smysl, viďte, tak přestaňte už žvástat o Benešově zbabělosti! Demokraté zas byli naštváni na Benešův postup v únoru 1948, když mu přitom sami připravili bezvýchodnou situaci.

Zázračný svět Jany Rečkové

Ve středu 5. září 2018 od 18:00 proběhne v libereckém knihkupectví Svět Jotunheim v Železné ulici 10 vzpomínkový pořad Zázračný svět Jany Rečkové. Jana (27. 4. 1956 - 27. 3. 2018) je pro své čtenáře a přátele největší a nejvíce nedoceňovanou českou spisovatelkou, která přečuhuje z literárního šuplíku fantastiky, a mít literárního agenta, převálcovala by i hvězdy hlavního proudu nejen české literatury. Ne, že by nebyla oceňována (žánrové ceny Nositelka meče a pětinásobná Lady fantasy, trojnásobná vítězka soutěže Ikaros, dvojnásobná držitelka ceny Trifid, v nejprestižnější soutěži Cena Karla Čapka čtyřikrát Pulec a trojnásobný Mlok, nositelka ceny Aeronautilus pro velmistryni žánru, držitelka Ceny Akademie sci-fi, fantasy a hororu za dlouholetou práci pro SF in memoriam), ale stejně zůstávala nedoceněna. Ne, že by snad nebyla tištěna (za pouhých 23 let své tvorby vydala asi 150 povídek, 30 románů a novel, navíc překladové tituly z angličtiny – asi 30 románů a nenalezitelně mnoho povídek), ale stejně má v pozůstalosti nejméně dva romány a další povídky. Jana sama by prostě uživila jedno středně velké nakladatelství a dva literární časopisy.

Hořkost chmele

Pohřeb prvních 7 z 9 libereckých obětí

Zase srpen. 21. je zase středa. Zase nastává vzpomínání na hrdinství českého národa, na hrdinství naší statečné mládeže. Na svinstva se tak hezky nevzpomíná. Tak tady máte jednu hořkou vzpomínku:

V Liberci proběhly už první pohřby obětí srpnového "vstupu vojsk", úspěšná generální stávka. Československá delegace v čele se soudruhem prezidentem Svobodou, hrdinou Sovětského svazu, odletěla do Moskvy zachránit Dubčeka a ostatní unesené představitele před zastřelením. Nevznikla žádná kolaborantská vláda, zasedal parlament, 14. mimořádný sjezd KSČ, nikdo se nepřihlásil k pozvání. Nastal čas čekání, mírně optimistický, po tom chmurném prvním dnu plném ponížení a krve a prachu z rozflákaných domů na Náměstí bojovníků za mír. Zprávy desítek "legálních rozhlasových vysílačů" mi už začínaly jít na nervy. Po prvním revolučním vzmachu se dostavovala nuda. Tabule se jmény ulic byly sundány, jmenovky na zvoncích a dopisních schránkách strhány, nebylo co dělat. Jen čekat, co v Moskvě Svoboda zachrání.

Ztraceno ve střihu

Teď už snad mohu prozradit, s kýmže jsem to byl před šesti týdny v Liberci natáčet vzpomínky na Srpen 1968, aniž bych parazitoval na dobrém jméně České televize. Jo, s tímhle médiem jsem se vezl do Liberce. A šlo o tématický pořad "Dnes před 50 lety". Hned na začátek mi řekli, že mají časové omezení. Natáčet se mnou budou asi deset minut, sestříhá se to max na tři. Což zcela chápu. Jenom mne zamrzelo, že právě ten kousek, kvůli kterému je moje vzpomínání originální, vystřihli, čímž se má výpověď stala trochu fádní. Mohl tam tak stát kdokoli z tisícovek Liberečáků mého a staršího věku, a ti by měli jistě zajímavější vzpomínky.

Já jsem svých deset minut, na které jsem čekal prakticky celý den poctivě dodržel. Střihači pořadu taky, skoro. Takže, co nakonec (mimo jiné) ode mne v televizi zaznělo po 35. minutě a 12. vteřině tématického pořadu, který trval 52 minut:

Zase Srpen

Před padesáti lety jsem ve svém rodném Liberci zažil jeden z hvězdných okamžiků našeho národa, bohužel trval jen šest dní. Šest dní trvala nejen "pasivní rezistence", ale i spontánní odpor proti okupačním vojskům. Protože se našim neschopným kolaborantům nepodařilo sestavit "dělnicko-rolnickou vládu" po vzoru Maďarska z roku 1956, která by okupaci "spojeneckých armád" zpětně posvětila, mysleli jsme si, my mladí hloupí, že "Rusáci" prostě budou muset odtáhnout. Tato naděje ve mně doutnala jen šest dnů, jen do té doby, než jsem slyšel po návratu naší delegace z Moskvy (včetně našich unesených hrdinů) brečet Dubčeka do rádia.

Temná energie H-Systemu

(Popularizační výklad k jeho dvěma limitním stavům s ohledem na okrajové podmínky temného miliardáře a jasného komunistického prokurátora)

Rozpíná se vesmír stále rychleji, anebo pomaleji? To jest čeká ho rozfouknutí nebo singularita? Dlouho to vypadalo, že se pohybuje přesně nebo velice blízko středovému stavu, tedy že se rozpíná rovnoměrně. Pak se věřilo, že v budoucnu přijde Velký krach. Teď se s určitostí ví, že nás čeká Velké rozervání. To vše za situace, kdy víme, že náš vesmír je tvořen ze 73 % temnou energií, ze 23 % temnou hmotou a jen zbylých 4 % tvoří hmota baryonová, tedy to, co můžeme pozorovat. (Pokud soudruzi vědci neudělali nějakou chybu.)

Podobně je tomu i s H-Systemem, jehož problematiku nelze pochopit bez znalosti jeho temné hmoty a energie. Avšak i baryonové informace se v našich médiích objevují jen z nepatrné části. Není divu, když tento vesmír trvá již 25 miliard, pardon, 25 let.

Židé za spravedlivý mír

Byl jsem včera v Maiselovce na diskusi o té podivné petici českých "Židů za spravedlivý mír", kteří "odmítají vojenskou okupaci palestinských území" a volají po tom, "aby bylo okamžitě zabráněno masakrům na izraelsko-palestinských hranicích". (Masakrům, ke kterým došlo, když se Hamás za zblblými živými štíty o ráži 80,000 kusů pokusil prorazit plot na hranici mezi Gazou a mezinárodně uznaným územím Izraele.) Díky patří Federaci židovských obcí, která své prostory propůjčila a díky patří moderátorce Ireně Kalhousové, která toto podujatie zorganizovala a udržela v mezích. 

MOBY DICK: Naše kuriosity

Neopatrné domy, přistižení opisovači, trhací vláda a prezident Trumpeta

"Plno kuriosit, pánové, plno! Kdo je přítelem srostlých dvojčat, dvouhlavých telat a podobných krás, nechť se jde podívat na zbořený dům v Mikulandské. Jinde to člověk ani nevidí! Zevnějšek zůstal v  celé své neporušené kráse jako hříšné tělo lidské ještě zůstává zevně vábivé, i když uvnitř už vše ďáblu propadlo, ale uvnitř domu sesulo se vše, a co ještě zůstalo nalípnuto, je pravá rarita. V Paříži vystavěli za 18 let 25.000 domů a z  těch se zbořil jeden jediný – hanba! U nás se vystaví za rok dva, a z  těch za půl roku čtyry spadnou! A když se ten neopatrný dům v Paříži zbořil, vzato jest stavební společnosti právo její ihned a zcela – jaký nerozum! Mohla přijíti komise, mohla dát stavitelům vysvědčení, že žádný z  nich do domu schválně nekopnul, a stavitelé mohli stavět dál. Neboť z  bořících se domů jsou výhody pro dělníka, který má až do své smrti, jež arci může být hned zde, pořád práci, v  lidu se pěstuje srdnatost a zvyšuje cit lásky rodinné, městu se dodá malebnosti a nájemníci nemají v  bytě štěnice a ošetřování v  nemocnici a pohřeb v obecní šachtu mají zcela zdarma."

Zažít Liberec

(i jindy než v srpnu 1968)

Vlastně ne celý Liberec, jenom jeho radniční náměstí. Původně Staroměstské náměstí, to když na něm stál ještě první liberecký rathaus. Základní kámen byl položen 1599, do čtyř let byla radnice komplet, včetně osmiboké věže. (Kdo chce vidět, jak ta věž asi vypadala, ať se jde podívat na budovu Severočeského muzea v Liberci, jeho věž je její replikou.) Když začala po třech stech letech padat, tak ji roku 1894 během čtyř týdnů zbourali. To už kousek dál stála dokončená radnice nová, tak už tehdy byli Liberečáci mazaní.

Parlamentní živé obrazy

Ve středu promluvil ve Sněmovně pan prezident Miloš Zeman, jehož expozé bylo nejzajímavější v okamžiku, kdy se ptal budoucí vlády, kde na plnění svých slibů vezme. Přes hodinu a půl trvající četba katalogu budoucích úspěchů koalice z úst pana trestně stíhaného premiéra Andreje Babiše byla natolik přenošená, že si opoziční poslancové mohli v klidu vyladit svoje projevy. O tom více a jinde jiní. Zde jen doporučme panu premiérovi, aby krotil hormon. Vyjádření typu "nevím, kolik má promile ožrala Kalousek dneska, zloděj zlodějský, nebudeš mě urážet a nebudeš mluvit o mých dětech" se vskutku do přímého předvolebního televizního vysílání krutě nehodí. (Provokatér Kalousek Sněmovnu jen upozornil, že pan Babiš přísahal během svého lhaní na zdraví svých dětí.)

Hlasovací komedie

"Hlasy, které má ta která strana k dispozici, jsou velmi cenné, neboť jsou, abychom tak řekli trhovým zbožím; dá se za ně něco trhnout.Tahle strana nese na trh kopu hlasů a tahle jenom mandel; kdyby dodala o jeden hlas méně – kdyby například měl některý poslanec o věci odlišné mínění a podle toho hlasoval – bylo by to porušení obchodní morálky; chci říci, bylo by to tříštění.
My, kteří nejsme politiky, přitom nechápeme jenom to, proč se k tomuto handlu aranžují hlasovací komedie a parlamentní živé obrazy; stačilo by přece, aby vůdcové stran měli místo poslanců v kapse prostě odpovídající počet hracích známek (mohly by být různých barev) a v danou chvíli je vyklopili na zelené sukno.
Bylo by to lacinější a jaksi věcnější."

Karel Čapek, 1925

Na pořadu dne

(Sejmuto z ČT24)

Prý jsme měli nějakou malou ministryni nějakou malou chvíli. Jo, tahle Malá, Taťána! Jedna z lídryň* hnutí ANO, která se v lednu proslavila výrokem:

"O vině a trestu (Andreje Babiše) rozhoduje soud. To rozhodně. Jen se ale pojďme bavit o tom, zda je opravdu nutné, aby ten soud rozhodoval teď. Co brání tomu, aby se řešení té kauzy posunulo o čtyři roky, nebo prostě do doby, než budou nové volby? Co se stane?"

Co se stane: Zase budou někteří soudruzi stát nad lidem, mimo lid – a proti lidu. (Podotýká soudruh Gottwald)

Dva přiběhy s anděly

Když má člověk nakoupíno a navaříno a vypráno a složeno (žehlení po tomhle člověku nechtějte), tak mu už nezbývá nic jiného, než opravdu sednout ke stroji a psát další větu románu, na kterém pracuje s přestávkami už asi deset let. Ale zase není dobré sedět celý den u počítače. A tak se člověk někdy odpoledne sebere a zaběhne si alespoň do lekárny pro došlé vitaminy. A když člověk vyleze zadním vchodem do rondelu, tak najednou vidí na trávníku položenou větev, odtrženou od jeho oblíbeného javoroidního stromu. (A jéje, za ty dlouhé roky už druhou větev.) V sobotu foukalo i na Lužinách, a tady v rohu se zase vyrobil architektonický vítr. Ráno ještě nic, a teď hryc. A člověk k tomu náhodou přijde ve správný čas.

JAN WERICH: Antisemitismus je nepřítel svobody

– ať už se se pro něj vynalézají jakákoli nová slova, vymyšlená prodejnými nebo vystrašenými žurnalisty, či hloupými ideology.

(Předneseno 29. 4. 1968 na vernisáži výstavy Millenium Judaicum Bohemicum, kdy byly díky "obrodnému procesu" konečně dovoleny oslavy tisícileté přítomnosti židovské přítomnosti v Čechách. Tedy téměř rok po šestidenní válce, po níž ČSSR přerušila diplomatické styky s Izraelem a tvářila se, že u nás žádní židé neexistují. Od této výstavy uplynulo 50 let, ale Werichovy myšlenky jsou prostě nadčasové…)

Státní židovské muzeum přichází se stálou expozicí, kterou za chvíli zahájíme. Pro nás všechny je důležité, že se tato výstava obírá tisíciletým životem českých Židů a jejich podílem na rozvoji kultury v českých zemích. Jmenuje se ta exposice Millenium Judaicum Bohemicum. Doufám, že toto označení se stane, nebo může stát známé, jako před několika lety na příklad Velká Morava.

Akce Asuán

Když jsme se asi před třiceti lety přistěhovali daleko za Prahu na sídliště Lužiny (narvaným autobusem půl hodiny ze Smíchova), byla zde země pustá, nesličná. Uvnitř rondelu se vršily haldy bláta do výšky prvních pater. (Ale dcerka Terka a synek Janek si tam vyhráli daleko více než na pozdějším hřišti!) Syrovost novostaveb naštěstí zmírňovala hřejivá okrová barva na jižních lodžiích (než se začala loupat). A bylo v té době dohnívajícího reálného socialismu obvyklé, že když už člověk nedokázal změnit totálně zblblý režim, tupé řízení národního hospodářství, podřízené SSSR, instalaci sovětských jaderných raket středního doletu na našem území, jedovaté potraviny, zamořené ovzduší a stejně zhoubné televizní estrády, tak že si budoval svoje vlastní soukromé bubliny, ve kterých se mohl realizovat.

Jsem Izraelec

Když v lednu 2015  postříleli "islámističtí" (muslimští) teroristé dvanáct lidí z redakce pařížského satirického (a krutě nekorektního) týdeníku Charlie Hebdo, zvedla se vlna světové solidarity. Útok odsoudili například francouzský prezident François Holland, předseda Evropské komise Jean-Claud Juncker, německá kancléřka Angela Merkelová, britský premiér David Cameron, americký prezident Barack Obama, ruský prezident Vladimir Putin, generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, náš prezident Miloš Zeman i Liga arabských států.

Ve všech evropských městech se podepisovaly kondolenční listiny, na radnicích se rozvinuly francouzské vlajky. "Je suis Charlie".
*