Nebýt zajatci minulosti

(Další část reportu z konference "Odsun Němců z Československa – 65 let poté" kterou dne 29. listopadu 2011 uspořádala v Ústí nad Labem Univerzita J.E. Purkyně společně se skupinou Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu. Než budu referovat o posledním panelu, zmíním odpovědi na dotazy, jež zazněly po ukončení třetího panelu konference "Právní důsledky odsunu německé menšiny z ČSR".)

Nejdříve odpověděl René Petráš na dotaz, jakým způsobem ovlivňuje např. Listina základních práv a svobod možné nároky sudetských Němců, které by chtěli uplatňovat prostřednictvím mezinárodních orgánů. Odpověď: Příslušný článek Listiny definuje práva národnostních menšin na jedné straně jasně, na druhé však dosti vágně, když prohlašuje, že "příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu". Existuje zde několik právních systémů v rámci mezinárodních organizací jako OSN, EU, Rada Evropy, které však nejsou propojené. Naše Listina není jediným naším "mezinárodně platným" dokumentem, který se těchto práv týká. Ochrana menšin je řešena paralelně ve Štrasburku (Evropský soud pro lidská práva) a Lucemburku (Evropský soudní dvůr). V této souvislosti je třeba zmínit, jak pozoruhodně mnoho smluv, které mají přednost před naším vnitřním právem, jsme už přijali.

Další dotaz směřoval na Jana Kuklíka, a týkal se "neměnnosti hranic". Jan Kuklík konstatoval, že smlouva z roku 1973 obsahuje termín "nedotknutelnost hranic", od roku 1992 se na německé straně doplňuje slovy "jejich uznání pro tuto chvíli". V Deklaraci z r. 1997 nebyly jakékoli zmínky o česko-německých hranicích záměrně použity. Podobně Smlouva o dobrých sousedských vztazích z r. 1992 mluví o "nulitě" Mnichova "v rámci této smlouvy". Není však možné předpokládat, že by bylo míněno vážně jakékoli případné zpochybňování našich hranic ze strany SRN.

Jaroslav Kuba byl dotázán, jestli by neměl být zahraničněpolitický problém, který z otázky sudetských Němců dělají mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu, převeden na problém vnitropolitický, vnitroněmecký? Tázaný odvětil, že už k tomu svým způsobem vlastně došlo. Sudetští Němci se se svými nároky obrátili jak na Evropskou komisi, tak na Evropský soud pro lidská práva. Ale mezitím německý Ústavní soud zrušil v r. 2009 ústavní zákon, který řešil poválečné restituce poněkud komplikovaným způsobem. Osobní škody německých občanů již byly zálohově vyplaceny v těsně poválečné době. Existuje jakási "vzájemnost nároků", jakmile se vznese jeden nárok, je na něj možno odpovědět protinárokem. Jan Kuklík k tomu podotkl, že dnes už mizí hranice rozumnosti při vznášení nároků, jaké třeba vznášejí Indiáni za utrpení a příkoří, kterým byli vystaveni při kolonizaci Ameriky. Podobné spory jsou dobré pouze pro právníky, nikoli pro lidi.

René Petráš znovu zmínil riziko Pandořiných skříněk. Soudy jsou však naštěstí značně obezřetné k jejich otevírání. Právo obecně chrání existující právní stav, proto jsou v něm zavedeny instituce promlčování a vydržování. Restituce byly z tohoto hlediska výjimkou z právních principů.

Nezachycený diskutér z obecenstva připomněl, že sudetští Němci nebyli našimi občany. Kdo utrpěl škody, to byl německý stát. Po válce se řešily škody, které utrpěl čs. stát, žádného odškodnění se nedostalo občanovi. Ukazuje se, že to, co bylo po válce lepší, totiž globální řešení vzájemných škod, to se z dnešního hlediska ukazuje jako horší řešení, protože dnes se zákon interpretuje ve prospěch jednotlivců. Nakonec padl dotaz: Jak je možné, že jsme nebyli schopni vyhodnotit naše škody? Vždyť např. válečný arzenál, který byl Německem zabavený v roce 1938 musel být nějak podchycený?

Jan Kuklík odpověděl, že po skončení války se jednotlivé  nároky přihlašovaly několika způsoby. Poté byly dopracovány a byl proveden odhad válečných škod. (Bylo to 347.512.374.000 korun v paritě před 1. listopadem 1945, z oficiální čs. zprávy, předložené Norimberskému tribunálu - JK.). Válečné škody se však počítají až od 1.9. 1939, takže v nich nejsou např. zahrnuty škody, které utrpěli Češi v pohraničí. (U nemovitostí problém přitom není.) Ani akcie, o které přišli čs. občané, nejsou ve výčtu škod zahrnuty.
Škody, které utrpěli občané, se určovaly v letech 1945, 1950, 1960, 1970-71, a různými postupy se vždy přišlo ke 40 mld. korun. Ministerstvo financí vždy pečlivě připravilo podklady, které předalo ministerstvu zahraničí. Jenže to, dříve než se obrátilo na německé partnery, předložilo záměr na předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Kde padlo politické rozhodnutí - tak to škrtnem. (Nejspíše kvůli komunistické závisti, že by měl nějaký občan dostat valuty. Však osobní odškodnění nebyly směrem za železnou oponu ze SRN vypláceny s poukazem na to, že by je státní orgány zabavily - pozn. JK).

V odškodňování panovala velká nespravedlnost. Z tohoto hlediska na tom byli nejlépe ti Češi, kteří po letech 1945, 1948 emigrovali do "správné" země - což se týkalo i českých Němců ve Spolkové republice. A nešlo jen o platby ze strany SRN. Tak například českoslovenští němečtí sociální demokrati v čele s Jakschem byli odškodněni Velkou Británií z 80 % jejich nároků. Což bylo nelibě vnímáno britskými daňovými poplatníky.

Willy Brandt v rámci své Ostpolitik přiznal německou vinu za ztráty na životech mnoha lidí. Po roce 1990 se z Německa ozývá: "Tohle už nechceme slyšet."

Václav Houžvička jako moderátor diskuse ukončil tuto část Brandtovým citátem: "Musíme se více orientovat na budoucnost než na minulost, jinak bychom se mohli stát zajatci minulosti."
*****

(Příště nás čeká už minule slibovaný poslední panel "Sine ira et studio? Bez hněvu, avšak zaujatě?", který otevřela přednáška doc. PhDr. et. Mgr. Zdeňka Radvanovského CSc. "Němci v českých dějinách a studium jejich odkazu na Univerzitě J.E.Purkyně v Ústí nad Labem.)

Viz i předcházející části zprávy z konference Odsun Němců z Československa – 65 let poté, kterou uspořádala v Ústí nad Labem Univerzita J.E. Purkyně společně se skupinou Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu dne 29. listopadu 2011:

Eva Hahnová: Čtyři odsuny Němců z Evropy.
Martin D. Brown: Etnické čistky? Od kdy?
Piotr M. Majewski: Kdy Poláci pochopili Čechy.
Václav Houžvička: Co dělí a co sjednocuje střední Evropu.
Diskuse k první části konference: Poválečná vysídlení, přesídlení, vyhnání, deportace, repatriace a německá koncepce.
René Petráš: Zneužití menšinových práv jako důvod jejich zániku
Jaroslav Kuba: Důsledky dekretů prezidenta E. Beneše pro právní systém ČR
Jan Kuklík: Dlouhé stíny Mnichova

Další fotografie z konference viz ve fotogalerii.