Kolo na virus!

Co zůstalo otevřeno

Češi jsou prý smějícími se bestiemi, neposlušnými občany, Švejky a zneužívači zákonů a platných pravidel. Tak třeba někteří podvodníci obešli zákaz volného pohybu osob tím, že jdou na chlastačku k sousedům pod rouškou  "sousedské výpomoci", tedy v rámci výjimky, která jest dovolena. Někteří naši spoluobčané jsou tak blbí, že jsou schopni jít na demošku proti koronaviru. Ale mnozí by možná i rádi dodržovali rozličné pokyny - kdyby jich nebylo tolik, a kdyby v nich nebylo tolik výjimek! Tak co platí?

Frontové boje

Ale musí se na ouřad fakt se vším chodit osobně?

Doba koronavirová přinesla mnohá omezení, mezi ně patří i omezení otevírací doby ouřadů. Pražský magistrát vyhlásil za doby ouřední pondělí od 8 do 13 hodin a středu od 13 do 18 hodin. Už toto pondělí stála na Pankráci před registrem vozidel fronta zvící (dle krvežíznivých médií) 1.500 řidičů a majitelů aut. Fronta se táhla "až od metra", což je 300 metrů, čili mohla obsahovat tak 300 občanů. Nicméně stálo se v ní dlouho a mezi mnoha lidmi, byla tak zvýšena pravděpodobnost, že v ní někdo chytne koronu. V sychravém počasí pak spíše rýmu. Naštěstí zde zatím nedošlo ke strkanicím, jako při jarní uzávěře, kdy musela zasahovat policie. 

Nezvedejmež frňák

 NOSME ROUŠKY DOBŘE!

V podnělí jsem byl u svého očaře, aby se mi podíval na sítnici. V rámci mé kompenzované cukrovky tak činím každý rok, letos jsem si to trochu prodloužil, neb jsem se objednal až v srpnu. Očař měl narvanou čekárnu. Byl jsem sice objednán na určitý termín, nicméně rozkapávání vždy aspoň hodinu trvá. Vzal jsem si proto s sebou respirátor. Ještě před týdnem jsem byl negativí a za tu dobu jsem nekonal žádných rizikových aktivit, i kurz fotografování teď vedeme distančně. Předpokládám tedy statisticky za méně pravděpodobné, že někoho nakazím, než že někdo nakazí mě. „Moje rouška chrání tebe“, avšak „můj respirátor chrání mě“. Usadil jsem se v rámci možností poněkud stranou, za stoupačku, jež mne oddělovala od dvou dívek mého věku (65+). A učinil jsem dobře!

Čisté svědomí pana premiéra

Babička, která měla mrtvici, umřela "s covidem"...

Z otázky redaktorky ČT Izabely Niepřejové ve 22:21 na pondělní noční tiskové konferenci vlády po vyhlášení nouzového stavu. Obrací se na premiéra vlády Andreje Babiše: "Dnes přesáhl počet mrtvých tisícovku. Druhá vlna koronaviru nás zastihla v podstatě nepřipravené. Vy jste na jaře řekl, že přijímáte plnou politickou odpovědnost za krizová opatření, později, že rozhoduje ministerstvo zdravotnictví, pak byly ty peripetie z rouškami... Zajímá mne váš aktuální názor, jestli jste to nepodcenil, protože lidé ztrácejí důvěru ve vámi vyhlašovaná opatření."

Kdo poletí na Mars?

Současné běsnění kolem rovnoprávnosti všech ras a pohlaví si našlo novou oběť, a to vyhlašování filmových Oskarů. Bude se prý dělat statistika herců, produkčních, kameramanů, kostymérů a jánevímjakých kategorií, ve kterých bude muset být zastoupen patřičný počet různorodých kast - aby byl film vůbec připuštěn k hodnocení! Tohle trotlovství má přitom své hluboké kořeny. Pamatuju se, jak už v osmdesátkách se vymýšlelo, jak vybrat posádku na Mars. Tedy kdo z celého lidského společenství se má účastnit, aby to bylo pro všechny spravedlivé. 

Když jsem před patnácti lety psal svůj sci-fi román Zapomeňte na Mars (vyšlo roku 2006 v Tritonu), dělal jsem si z toho legraci: 

Můj senátor

Napsal mi můj senátor. Před prvním kolem voleb do Senátu Parlamentu České republiky jsem v kastlíku našel jeho dopis letákovitého charakteru, ačkoli na dvířkách kastlíku jest čitelně a jasně deklarováno, že letáků nechci vhazovati. Nicméně tuto politickou reklamu jsem bedlivě prostudoval. Když už v letošních krajských volbách městokraj Praha svou vládu nevolí, dostalo se Jihozápadnímu Městu (nově Praze 13, staře Stodůlkám) po šesti letech té cti, že můžeme přistoupit k tomuto svátku demokracie – společně s Prahou 5.

Kašlu na to!

Jsem typický případ koronaviru bez příznaků

Takhle nějak před dvaceti lety jsem začal kašlat. Či po-kašlávat. Ne stále, ale když ano, je to nepříjemné. Během let jsem prošel mnohými vyšetřeními. Tuberu nemám. Plíce jsou v pořádku. Astma nehrozí. Nakonec jsme se s paní zubařkou shodli na tom, že za mé špatné zuby – a následně i za kašel – může reflux, totiž nedokonalé uzavření žaludku směrem odshora. Od paní obvoďačky jsem dostal patřičné prášky a kašel se téměř zcela utlumil.

K Saturnu s krekery a light colou

Byt už mám přeplněn jak knihovnami, tak volně ležící literaturou. Proto si teď už nekupuju knížky, leč půjčuju si je v Městské knihovně. Naposledy jsem si půjčil hard sci-fi Mise k Saturnu autorů Johna Sandforda a Cteina (vyšlo 2018 u Dobrovského v překladu Marka Čtrnáct). Američtí kosmonauté, jak z názvu patrno, míří do soustavy Saturnu, v jehož prstencích se skrývá mimozemský artefakt. Saturn je poslední dobou vhodný, protože Mars i Venuše jsou dosti provařené, u Merkura nás čeká nepříjemné teplo a u Jupitera zase smrtící radiace.

Mimozemský artefakt se u Saturnu skrýval už v knize A. C. Clarka 2001: Vesmírná odysea, napsané roku 1968. (Knížka vznikla podle scénáře k filmu, ve kterém se pro urychlení děje letí k Jupiteru.) U Saturnu se též nacházela černá díra ve filmu Intelstellar (natočeno 2014). Ale nehodlám psát literární recenzi, aniž polemizovat  s  autory kvůli jejich použití nebeské mechaniky. (I když si na ní dost zakládají.) Ona je to spíše political fiction, ve které v závodě, kdo bude první u emzáků, soutěží Američané s Číňany. Tohle píšu hlavně proto, že mne zarazila scénka samozřejmá snad pro bytost, vyrostlou v americké civilizaci.

Bitva pod Vyšehradem

Právě před 20 lety zaútočili levicoví teroristé v Praze na symboly západní civilizace. Tehdy zde probíhalo 55. zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, a to poprvé za bývalou "železnou oponou". Proti této akci zorganizovala globální levice své "antiglobalizační protesty". Podle Wiki: "K hlavním střetům došlo v úterý 26. září, kdy se skupina nejradikálnějších aktivistů pokusila zabránit zahájení summitu tím, že začala blokovat přístupové cesty do Kongresového centra." Ve skutečnosti šlo o násilné akce, které měly za úkol nikoli jenom blokádu, ale dobytí onoho objektu, známého z dřívějška jako Pakul (lidová zkratka Paláce kultury). Tehdy jsem se vydal na procházku od Karlova přes Folimanku až pod pevnost Vyšehrad. Toto je dobový report z oné procházky:
*****  

Tak už to tu máme: Zničená auta, rozbitá okna, hořící barikády, ranění lidé.

Jistě, pane Moravče

Vojtěch se směje pod rouškou

Už dlouho jsem neviděl ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha tak uvolněného, jako v neděli v pořadu ČT Otázky Václava Moravce. Nepatřičně uvolněného s ohledem na kovidovou krizi a s ohledem na to, jak ho Václav Moravec griloval.

Tak fakt je, že nejdříve pan ministr tak uvolněný nebyl. Zejména, když se ho pan moderátor zeptal, jestli připouští politickou odpovědnost vlády - nebo svou vlastní - za exponenciální nárůst případů. Ba se i vykrucoval:

Jak si zhotovit jablko

Člověk pracuje v potu tváře na poli, v sadu či v kanclu u počítače (případně ofisuje z houmu), by si zabezpečil dobrou ourodu či nevkusně podprůměrný plat. Pak jde a sklízí; obilí uloží do sýpek a ovoce do sklepení. Pokud si vydělává nezemědělskou činností, jde do krámu a za své peníze nakoupí už hotové pečivo a hotové ovoce. Pokud jako měšťák panelového typu nemá tmavý a chladný sklep, zbejvá mu lednička.

Jak vznikl Izrael?

Vpodstatě podvodem. Alespoň podle francouzského historického dokumentárního filmu "Tak vznikl Izrael" od společností Nouvelle Tribu, Paradigma Films atd. za participace dalších francouzských společností. Pořad šel na stanici Prima ZOOM v sobotu 12. září 2020 večer. Autoři filmu, ve kterém vystupují mluvící hlavy sedmi různých univerzitních vědců, prokládáné střípky dokumentárních záběrů, na tuto stručnou odpověď potřebovali hodinu a čtvrt. Ta doba je potřebná na to, abyste nejdříve nepochopili, že jde o antisemitskou propagandu. 

Naše hříchy

Na jaře jsme zastavili ekonomiku během pár hodin. Stálo nás to asi půl bilionu korun, ale přibrzdili jsme rozvoj nového koronaviru. Však zpanštěli jsme, zpychli, začali rozdávat rady. A zrušili většinu protiepidemiologických opatření. Teď se nám korona směje do ksichtu a okolní i neokolní státy si nás dávají na různé seznamy, bez ohledu na přesvědčovací telefonáty pana premiéra.

Ano, přiznávám, i já jsem částečně zpychl. Ačkoli jsem nejdříve dodržoval pokyny. A některé z nich dodržoval, i když už byly zrušeny. Třeba jezdil zarouškován, případně zarespirován v MHD, nejen podzemní. V obchodech jsem si rovněž kryl tlamu, a to dobrovolně. U různých doktorů bylo zakrývání povinné neustále, nejen v ordinacích, ale i v čekárnách, tam se nic nezměnilo. (I když je pacoš objednán, čekat stejně většinou pár minut až čtvrthodin musí.)

Co uděláme, až...?

Co uděláme, až Čínská lidová republika zaútočí na Čínskou republiku, aby ji obsadila? Tedy až pevninská komunistická Čína zaútočí na demokratickou ostrovní Čínu, aby prosadila svůj dlouhodobý záměr sjednocení? 

Ony totiž existují nejen opakované deklarace, ale i postupné kroky, které k tomu směřují.

Jak se paní Poláčková vrátila domů

Obnovená polenská synagoga

Polná je milé krásné historické městečko na pomezí Čech a Moravy. Nevím, jak to mají místní vlastenci nastaveno, ale jistý Jan Ámos Komenský ji počítal k Moravské zemi. Nicméně většinu času byla Polná součástí českých krajů - no a dnes je to Kraj Vysočina...

Městečko je poprvé písemně zmíněno roku 1242, pravděpodobně tu na zemské stezce stála nějaká osada už o sto let dříve. Avšak ve století páry, tedy devatenáctém, nová železná stezka Polnou minula. Místo pak ztratilo význam, upadlo hospodářsky, díky čemuž zůstal zachován půvab historického originálu. A to přes všechny požáry a mory. Včetně moru antisemitismu, který jeden ze svých smrdutých plodů vydal před sto dvaceti lety při hilsneriádě.