Dementokracie

Nerealizovaná známka Matěje Čadila

Donald Trump ženy neobtěžoval kvůli svému machismu, avšak jakožto oběť demence. Je tu jistá podobnost s jiným politickým namyšlencem, tentokrát s naším nemilovaným panem prezidentem.

-------------------------------------
Říkala mi přítelkyně neuroložka, když se dívala na třetí televizní souboj Trump versus Clintonová: "Ten chlap je po plastice tváře. Proto na ní nejsou tak patrné příznaky demence. Má demenci, a neví o tom." Řekl jsem jí předtím: Neposlouchej, co říkají, dívej se, jak se tváří. Hillary se při Donaldově vzteklých útocích usmívala a krčila rameny, Donald se při jejích důrazných útocích ksichtil jak vzteklý pes.

Gaudího Rodina

(Barcelonské střepy 4)

Barcelona má Gaudího. Barcelona má ovšemže Miróa a jeho skvělé muzeum v půlce svahu vršku Montjuïc. Barcelona má Picassa a jeho modré období v muzeu, které se rozkládá v pěti palácích čtvrti Ribera. Barcelona je matkou umělců, avšak Antoni Gaudí je otcem Barcelony. A jejím synem. Picasso, Miró a ostatní jsou umístěni v mnoha muzeích, stavby Gaudího spoluurčují tvář města. Barcelona a chrám Sagrada Familia jsou téměř synonyma. Artefakt Svaté rodiny vidíte z letadla, když přilétáte, vidíte ho ze všech vršků Barcelony, a vidíte ho i se zakloněnou hlavou, když v úžasu stojíte před ním.

Hranice Jordán

(Izrael na vlastní kůži)

Oprava: Psal jsem minule, že Výkonná rada UNESCO připravila návrh rezoluce, podle nějž má být Chrámová hora prohlášena za kulturní památku pouze a jedině muslimů, a to včetně Západní zdi ("Zdi nářků"), nejsvětějšího místa židovského náboženství i společenství. (ČR není v současnosti ve Výkonné radě zastoupena.) Tahle kravina stále platí. Avšak měl jsem za to, že schvalování rezoluce se bude díti na "na plenárním zasedání organizace". Místo "plenární zasedání" jsem myslel "Generální konferenci UNESCO", která se koná každé dva roky na konci října - avšak každé dva roky, v našem případě až 2017.
Teď odjinud vidím, že se prý jednalo o "předběžné hlasování", takže asi tento týden bude to závěrečné... Myslel jsem si hloupě, že Výkonná rada podle svého statutu pouze "dohlíží na realizaci plnění programu přijatého Generální konferencí, projednává důležité otázky před jejich předložením Generální konferenci a podílí se na přípravě budoucích programů". Netušil jsem, že tento sovět může přijímat slabomyslné rezoluce. Je po volbách, proto znovu volám:
 Teď je pravý čas, aby se naši politici, honosící se přátelstvím s Izraelem (a Palestinci a někteří i s Ruskem a Čínou, jako pan prezident Miloš Zeman a hlavouni z ČSSD) jasně vyslovili, jak se má ČR k oné rezoluci postavit. A aby jim naše veřejnost jasně řekla: S muslimy, Čínou, Ruskem a dalšími darebáckými státy ne!
******************************

Nízký tlak nad Kineretem

(Izrael na vlastní kůži)

Dnes začnu aktualitou, a to nízkým tlakem v hlavách zástupců UNESCO: "Absurdní představení v UNESCO pokračuje, dnes organizace přijala další smyšlené rozhodnutí, které říká, že Izraelci nemají žádné vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků. Oznámit, že Izrael nemá žádné vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků je jako říci, že Čína nemá žádnou vazbu na Velkou čínskou zeď a Egypt nemá žádnou vazbu na pyramidy." (Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, 13. 10. 2016.)

MÍR V IZRAELI: Voda severu

Ve čtvrtek 13. října 2016 v 17:00 budu držet další besedu o Izraeli. A to v pobočce městské knihovny v Praze na Lužinách (stanice metra B, OC Lužiny, 3. patro).
Zatím jsem navštívil Izrael čtyřikrát. Své postřehy z prvních tří cest jsem vydal jako „fejetonový cestopis“ Mír v Izraeli.
Beseda bude doplněna promítáním fotografií (ať už publikovaných, nebo i těch, které se do knihy nevešly), zážitky ze čtvrté cesty, autorským čtením i případnou autogramiádou. (Titul bude na místě k dispozici.) Přednáška bude pojednávat o pramenné oblasti biblické řeky Jordán. O místech, která Izrael brání už přes 3000 let.
Tato přednáška je první částí cyklu. Další se plánují na každý druhý čtvrtek v měsíci.
(Vstup volný.)
Akce na stránkách Městské knihovny v Praze: https://www.mlp.cz/cz/akce/e18571-voda-severu/

Vodopády a jiné pády

(Izrael na vlastní kůži)

Plni vodních a archeologických zážitků se vracíme po devětadevadesátce směrem na Kirjat Šmonu. Pouhý kilometr od parkoviště v Banias odbočujeme vlevo k vesničce Snir a parkovišti nad vodopády Banias, kam dorazíme po dalším kilometříku. (Pozor! Pastviny vpravo od silničky jsou odminovány, pastviny vlevo od silničky zůstaly zaminovány syrskými minami. Které tak chrání neautorizovaný průnik k rokli, jíž bystře plyne říčka Banias.) Toto území se po válce za nezávislost ocitlo v území nikoho. Od roku 1949 až do Šestidenní války v roce 1967 leželo uvnitř linií zastavení palby mezi Sýrií a Izraelem. Ona vesnička se jmenuje Snir nejspíše proto, že říčka Snir je jedním ze tří zdrojů řeky Jordán. Tak tedy obec Snir leží nad říčkou Banias, avšak k říčce Snir musíte jet po silnici č. 99 ještě 8 kilometrů, přičemž přejedete další zdrojnici Jordánu, jíž je řeka Dan. Aktivisté z levicové mládežnické organizace Ha-Šomer ha-ca'ir, kteří zde v roce 1968, téměř v závěsu za jednotkami IDF postavili kibuc, nebyli nejspíš kovaní v místopisu. Anebo snad hodlali zajistit, aby všechny tři zdrojnice Jordánu (Snir alespoň jménem), ležely na území Izraele? Bůh ví.

Barcelonské střepy 3: Parky

Barcelona má svou citadelu. V něčem se podobá jisté jihočeské řece. Jak povídá Svěrák svému svěřenci Koljovi: Máme tady v  Československu takovou řeku Vydru, ve které ale žádné vydry nežijí. A Kolja chápe: Rýby kapút. Výdry kapút. Tak v  Barceloně je zase Citadela, kde ale žádná citadela není. Avšak bývala zde citadela, kterou roku 1715, rok po onomu osudovém "Dni", ve kterém byli katalánští hrdinové poraženi, nechal postavit svorně nenáviděný španělský král Filip V. Měla krotit vzpurné Katalánce a sloužila rovněž jako žalář národa. Národu ležela dlouho v  žaludku, už od roku 1886 se ji snažil zbourat, až ji pod průhlednou záminkou pořádání Světové výstavy 1888 zboural. Pro jistotu už s desetiletým předstihem, tedy roku 1878 (významné to datum). Na místě citadely pak vznikl park. Parc de la Ciutadella. A park je to náramně veliký, neb ona citadela byla rovněž náramně veliká.

Panovy prameny

(Izrael na vlastní kůži)

Prameny Chermonu aneb Banias jsou už pátou přírodněkulturní izraelskou rezervací, kde nemusíme platit vstupné. Patří totiž do seznamu na zelené kartě, kterou jsme si koupili před dávnými časy, vlastně teprve před šesti dny v Megiddu. Zakoupili jsme si tam variantu s šesti návštěvami, teď budeme absolvovat pátou. Jsme na místě, kde pramení další zdrojnice Jordánu. Na svatém místě už od pohanských dob. Jak o tom svědčí samotný název lokality.

Barcelonské střepy: Kostely

V Barceloně je mnoho kostelů. Napsal jsem o dvou z nich minule, ale kdo si myslí, že tím se kostelní historie města odbyla, jest na omylu. Barcelona má asi stovku kostelů, ne do všech jsme se podívali. Asi nejstarší z těchto sakrálních staveb, kterou jsme s přítelkyní Janou navštívili, byl románský kostel a klášter Sant Pau del Camp ve čtvrti Raval.

Zurčící Zahrada Eden

(Izrael na vlastní kůži)

Od akropole hradu Dan se vracíme k vchodu do rezervace Tel Dan. Nikoli stejnou cestou, ale podle žluté šipky, jež nás má dovést k pramenům říčky Dan. Zdálo by se, že je tu docela předanováno, ale nic z toho není teď vidět. Vše, tisícileté zříceniny, desetileté zákopy i věčně proudící voda je na této stezce pokryto zelenou džunglí fíkovníků. Inu, vždyť směřujeme do rajské zahrady! Abychom se tam dostali, musíme na nejbližší křižovatce odbočit doleva. Podle plánku, který jsme dostali u vchodu, se připravuju na delší strmý sestup, něco jako ze Smetanovy vyhlídky na Ztracenku dolů k hladině Štěchovické přehrady u Kleteckého vodopádu. Ale ne, tahle cestička je jen asi sto metrů krátká a sejdeme jen deset metrů. A už je tu v zeleném přítmí ona odbočka.

Barcelonské střepy

Barcelona je město s jedním a půl milionem obyvatel a pěti a půl miliony turistů. Šli jsme v jedné z úzkých uliček starého města s přítelkyní Janou proti takovému proudu turistů, až to vypadalo, že je tam pěší jednosměrka. Ohlédl jsem se - a další jednosměrka šla naším směrem.´

Na hradbách Tel Danu

(Izrael na vlastní kůži)

Jdeme od osvěžujícího brouzdaliště zpátky po světlehnědé (žluté?) šipce po "Ancient Dan trail". Tunelem ve schnoucím přerostlém papyru se zase dostáváme ke schodům, které sestupují od pistáciové vyhlídky. Směřujeme však přízemím rezervace neochvějně dále k Izraelitské bráně. Také ke Kanaánské bráně. Případně tady někde bude i brána z doby železné. Doba železná zde nastala někdy ve 12. století př. n. l. kdežto v zaostalé střední Evropě až o 400 let později. No, ona zde nejspíše byla také nějaká brána či vstup do osady pozdní doby kamenné, poněvadž tady, u pramenů vod, stálo lidské sídlo už před šesti a půl tisíci lety. Později bylo toto místo na tisíc let opuštěno. Protože se však zde nacházela křižovatka důležitých cest mezi Damaškem, Egyptem a Anatolií, postavili tu Kanaánci opevněné město, někdy před 4 tisíci lety, a nazvali ho Lajiš či Lešem (dle jistého Jozueho). Město prosperovalo až do té doby, než bylo na konci 13. století př. n. l.dobyto izraelitským kmenem Dan. Takže nové město, jež zde za prastarými zdmi povstalo asi před třemi tisíci třemi sty lety, bylo pojmenováno Dan, a bylo to nejsevernější místo Izraelského království.

Pistáciová hora a rybník Wading

(Tel Dan na vlastní kůži)

Jedeme na sever po zelené "Regional Road" číslo 918. Placatým Chulským údolím míříme k prvnímu hlavnímu cíly své cesty, k Tel Dan. Bude to jednoduché, tahle silnice nás vyvede na červenou devětadevadesátku, tam zabočíme k východu, a za chvilku tam už jsme. Znovu přejíždíme Jordán, tentokrát ze západu na východ, a opět se srovnáváme k severu. Tok Jordánu mizí za lány bažin, vpravo se zvedají stráňky nejnižšího patra Golanských výšin. Za kibucem Lehavot ha-Bašan se silnice stáčí vlevo. A my jedeme po ní, vlevo rovně, ačkoliv jsme měli, abychom jeli skutečně rovně po devět set osmnáctce, odbočit vpravo. Přejeli jsme. Přejel jsem já, no, protože řídím. Ale třeba jsem nepřejel, a cesta se zase stočí k severu? Přejíždíme jakousi strouhu (Jordán, což nevím), a skutečně, silnice se stáčí zase k severu, ale ne dost. V aleji blahovičníků zastavuji na úzké krajnici. Poprvé a snad naposled během našeho cestování po Izraeli vytahuji busolu. Střelka ukazuje, že míříme přímo k severu. Sláva, nezabloudili jsme! Nemusíme se otáčet, což by ta této poměrně úzké a poměrně živé komunikaci nebylo jednoduché.

Poklidná vyhlídka

(Golany na vlastní kůži)

Sjíždíme z úbočí Golan po klikaté jednadevadesátce k Jordánu. Cik vpravo, cak vlevo, a před dalším cikem je odbočka vpravo na parkoviště. Informační tabule nás vítá na Gadot Lookout. Jsme 150 výškových metrů nad Jordánem. Samotná říčka odtud vidět není, jen údolí, které se vlevo zavrtává do spádu ke Kineretu. Zde na jaře, když hodně prší, bouří neviditelné peřeje, na jejichž splutí na raftech lákají místní cestovky. Vpravo se rozkládá ploché a žírné údolí Chule. Nad ním se na západním obzoru od jihu k severu klene hradba pohoří Naftali – libanonská hranice. Přímo před námi se v hájku listnatých stromů skrývá osada Gadot. A když píšu, že skrývá, znamená to, že není vidět. Což mělo svůj důvod. Vyhlídka je totiž umístěna na místě, kde kdysi stávala celnice. Pocaď to bývala Francie, a vocaď Británie.

Překročit Jordán

(Golany na vlastní kůži)

Kontinentální snídaně má jenom tu výhodu, že se na ni musí vstát včas. Aby byl člověk u stolu nejpozději v půl desáté, když se v deset končí. Když se vstane včas, pak stihneme navštívíti více pamětihodností. A tak jsme vstali včas, už v půl osmé, nastavil jsem si na to na svém hloupém telefonu budíka. A to bylo dobře, protože jsem spal tvrdě. Už jsem si zvykl na další nedostatek místního hotelu G, a totiž, že bydlíme ve druhém patře. Na úrovni protější střechy, na které nepřetržitě vrní  baterie soukromých klimatizací. (Janince to nevadilo od začátku.) Nad tou střechou se zvedá nádherný pohled k horám, vlastně k odhalenému podvodnímu svahu. Tento svah končí až někde na kótě nula, a je postupně zastavován sídlišti s těsně k sobě přitištěnými domisky. Každý byt má terasu, a na každou terasu už svítí Slunce, vykouknuvší za protějšími golanskými srázy, zatímco svah pod sídlištěm je ještě ve stínu. Anebo je to stín mraku? Po modré obloze totiž bílé obláčky běží, mezi nimi přímo na západě ukazuje Měsíc svou téměř poslední čtvrtinu.