Andělský zpěv Heleny Vondráčkové

Přiznám se, že současnou hudební scénu moc nesleduji. Když klofám do klávesnice počítače, který je připojený k síti, mívám při tom puštěné internetové rádio King FM ze Seattlu. Tam hrají takové autory, jako jsou Dvoržak, Fibiš, Smetana či Janeček, tedy většinou hudbu mrtvých mistrů. Jsou ovšem i mistři nemrtví.
(Tak toto jsem psal jsem v březnu 2002. Nyní poslouchám hlavně české Classic FM, ale i Ethno – protože kde jinde Nohavicu, Radúzu, Ivu Bittovou a další africké umělce uslyším, že. Na článku jinak nic měnit nemusím – hlavně ta jeho poslední věta platí dodnes.)
Helena Vondráčková získala výroční cenu Akademie populární hudby, která se tentokrát jmenuje Anděl. V tomto písání nehodlám hodnotit její zpěv, repertoár ani její politické či lidské postoje/nepostoje z minulých dob. Jenom připomenu dvě "veselé historky z natáčení".

Jedna se týká doby, kdy po Praze letěl drb, že Vondráčková chodí se Štrougalem. Drb vznikl nejspíš tak, že byl tehdejší ministerský předseda vídán po boku blonďaté krasavice, která byla ovšem jeho dcerou. Drb se přetřásáním vylepšil o scénku, kdy krásnému Lulu na jeho zálety přišla manželka a Helence natloukla, přičemž jí vyrazila přední zub. V jednom z mládežnických pořadů tehdejší čs. televize se pak objevil šot s Vondráčkovou, která v úsměvu ukazuje černou díru po zubu - ovšem pouze nakašírovanou černotu na krásném zdravém bílém zubu. Tehdy jsem ocenil zpěvaččin smysl pro humor. (Vtip pochopili ovšem jen ti, kteří onen drb znali – tedy všichni. Krom cenzorů:)

Druhá příhoda je opravdu z natáčení. V osmdesátých létech jsem si ke svému inženýrování přivydělával dalšími aktivitami. Krom uklízení v práci a výtahaření v našem bytovém družstvu i náročnou uměleckou činností jako člen komparsu. A tak mi bylo přetrpěti různá natáčení zejména televizních zábavních pořadů. Bylo to v době, kdy ČST šéfoval Jan Zelenka. Tehdy se říkal vtip: Víš jakej je rozdíl mezi prasetem a Československou televizí? Ne? Tak prase chcípá na červenku, kdežto televize na Zelenku. Tož takový jsem pamětník.

V tom vzpomínaném pořadu právě spoluúčinkoval i sám soudruh ředitel. Nejenže "se podílel" na scénáři (a na honorářích z něj), on tam skutečně hezky vystupoval. Natáčelo se to, tuším, v tom baráku na Gorkého (Senovážném) náměstí. Ateliér se tvářil jako luxusní špeluňka, alespoň podle Zelenkových představ o luxusu: Kulaté malé stolečky se čtyřmi židličkami kolem, na stolcích hnusné červené lampičky se zelenými svítidly, umělecké přítmí - jak někde v krematoriu. A hrnečky s kafíčkem. Studeným jak mrtvola. V zábavném písňovém pořadu jako jedna z hvězd vystupoval i onen Zelenka, který ustrnulým spolubesedníkům u sousedního stolečku osvětloval, že on je vlastně rovněž "písničkář", protože píše taky písničky! Ouvej, ouvej.

Po hodnotném průvodním slovu procházeli mezi stolky i zpívající umělcové. No, zpívající. Bylo mi vysvětleno, že při uměleckém natáčení se zásadně používá playback, protože jinak to nejde technicky (~1987) zvládnout. Takže hrál playback, kapela v pozadí směšně imitovala hrací pohyby a zpěváčci otvírali ústa do rytmu. Jedině plešatý rozesmátý Hála si neodpustil i při tom playbacku si s chutí zazpívat. S chutí – a skvěle! Ovšem hvězdou nejhvězdnější byla zasloužilá umělkyně Helena Vondráčková. A to bylo nejděsnější utrpení, jaké jsem kdy při natáčení zažil.

Často jsem na komparsu mrzl, moknul, hladověl a byl nevyspalý, dýchal umělecký kouř a nechával na sebe řvát, ale to nebylo nic proti donekonečna opakovanému ohrávání příšerné písně, kterou jsme museli stále dokola poslouchat. Vondráčková zpívat umí a má v repertoáru jistě mnoho pěkných písniček, tato však nebyla z oněch. Děsný cajdák, který v refrénu tvrdil něco ve smyslu "mám ho ráda, on mne má rád", aby pak ve třetím refrénu mazaně všechny zmátl tím, že "má mne rád, já jeho ráda mám". Zmátl i pěvkyni, která text opravdu neovládala. A to ho už z playbacku po pátém pokusu znali všichni přítomní!

Režisér se rozhodl k radikálnímu řešení: Interpretka plynula sálem, před ní couvala shrbená - aby nebyla patrna v záběru taktéž couvající kamery - skriptka, skutečná nápověda, která v předstihu předříkávala text. Takže kapela imitovala hrací pohyby, kompars trpěl, kamera se skriptkou couvala, ozývala se čtená nápověda i playback a do toho Helenka otvírala tlamičku. Načež zazněl rejžův výkřik: "Asynchron!"

Teď mi tak napadá, že možná tajným autorem onoho blábolu byl písničkář Zelenka, protože nikde jinde jsem ho pak už hrát neslyšel. Vondráčková nejspíš nepokládala za nutné se text učit zpaměti, skutečně ho neznala. Já se jí nedivím, ovšem - jak k tomu přišel kompars?

Ještě podotýkám, že na vyplácení honorářů existovaly různé tabulky, které omezovaly sumu, kterou si umělec za natáčení mohl odnést. Nejlépe platila televize. A pro zasloužilé a národní umělce existovaly tarify vyšší a vyjímečné - takže ony ty tituly byly skutečně lukrativní a vyplatilo se je mít!

Když na zasloužilou pěvkyni zakřičel režisér "asynchron!" asi potřetí, zažalovala Vondráčková svým andělským hlasem ublíženě - a nepravdivě! - na skriptku:

"Vona mi špatně napovídá!"

A od té doby je mi protivná, protivná, protivná.

Psáno v Praze dne 11. března 2002, poprvé vyšlo na Neviditelném psu den nato.