Blaho přání

Andreji Babišovi by se k vítězství ve sněmovních volbách slušelo poblahopřát. Ale nechť gratulují domácí poražení a zahraniční přátelští politici. Já blaho přeji voličům ANO 2011, Motoristů a SPD. A těch blah bude hned několik.

Bitva pod Vyšehradem

Jaroslav Kučera, vítěz Czech Press Photo 2000

Tak už to tu máme: Zničená auta, rozbitá okna, hořící barikády, ranění lidé. Levicoví teroristé zaútočili v Praze na symboly západní civilizace.

(Před pětadvaceti lety proběhlo v Praze výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové Banky (WB). Přinesl jsem tehdy reportáž z ulic, kde řádily zahraniční levicové bandy. Protože text už není na internetu k nalezení, opakuji ho k výročí, které proběhlo minulý týden. Některé věci totiž zůstávají stejné - marxismus a komunismus, přejmenované na "progresivismus", násilí, skrývané za vzýváním míru a spravedlnosti, mladí lidé, svedení vidinou sociální spravedlnosti k prosazování diktatury... [Tehdejší článek byl psán v chvatu, dnes doplňuji o výňatky z dalšího článku Rudý prapor zavlál, který reprintuji jen na svém blogu.])

Rudý prapor zavlál

(Před pětadvaceti lety proběhlo v Praze výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové Banky (WB). Přinesl jsem tehdy reportáž z ulic, kde řádily zahraniční levicové bandy pod názvem Bitva pod Vyšehradem (viz článek výše). A později doplnil tímto článkem.)

POZNÁMKY k pražským antiglobalizačním demonstracím z 26. září 2000

(Před pětadvaceti lety proběhlo v Praze výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové Banky (WB). Přinesl jsem tehdy reportáž z ulic, kde řádily zahraniční levicové bandy. A později doplnil těmito POZNÁMKAMI. Ty se týkají dalšího reprintovaného příspěvku Bitva pod Vyšehradem výše.)

Rozhodne zahraniční politika

Měla by ve volbách rozhodnout. Protože všechny strany plus minus ve své domácí politice plavou. V přímém přenosu vidíme, jak v tom plave současná vláda. Tempa má dobrá, ale nějak jí jde hlava pod vodu. Ale teď je pod hladinu stahována i kvůli tanečkům kolem rozpočtu.

Sestřelit!

Ruský šperhák SU-24

V tomto týdnu bylo hlášeno několik dronových incidentů v okolí různých evropských letišť. Nějak se přitom zapomíná na to, že i pražské letiště Václava Havla má takových incidentů za sebou už celou řadu. Každý rok jsou jich desítky. A většina pachatelů uteče. Poprvé se tak stalo už v květnu roku 2016.

Když jsem tuto zprávu tehdy uslyšel, říkal jsem si - a proč někdo ten dron nesestřelí? Měl by to umět každý myslivec, lepší než kulovnice by byla brokovnice. Měl by to umět každý sportovní střelec, co střílí na hliněné holuby. Měl by to umět každý voják ze své ruční zbraně. Uběhlo více než devět let a zdá se, že problém zůstává. Že prý "legislativa"? Jakože nelze poškodit cizí majetek? Že když se zloděj vloupává do mého domu, tak mu nesmím sebrat jeho osobní šperhák?

Zastavte Renegáta aneb K čemu české supersoniky a Proč Gripeny

Když se zeptáte techniků, proč teď potřebujeme nadzvuková letadla a proč si nepočkáme na ta, co se právě vyvíjejí, začnou se smát a řeknou vám, že až ta letadla, co se teď vyvíjejí, budou v provozu, budou se vyvíjet ještě lepší letadla, proč bychom si tedy na ně nepočkali ještě dále. Lítá se na tom, co je teď k dispozici, ne na tom, co se asi tak deset let vyvíjí a další roky vylepšuje...

Když se zeptáte vysloužilých pilotů, proč teď potřebujeme supersoniky, odvětí vám, že jejich nejdražší součástky už máme - totiž zatím nevysloužilé piloty. Když teď nebudou lítat čeští piloti na českých strojích (strojích České armády), ztratíme celou jednu generaci pilotů, miliardy investované do jejich výcviku - a možná už nikdy žádné piloty mít nebudeme! (Proč máme mít piloty? A armádu? A suverenitu? Nevím, ale tak nějak staromilsky jsem pro tu suverenitu.)

Palestinci nechtějí stát vytvořit, ale zničit

Interiér "vrtulníku Smlouvy"

Palestinci mají stát na území Západního břehu a Gazy. Alespoň si to čerstvě myslí politici Velké Británie, Austrálie, Kanady a Francie. A většina zemí, zastoupených v OSN.

Palestinci mohli mít svůj stát už v roce 1948, pokud by ho vyhlásili na rozděleném bývalém britském mandátním území Palestina, jak to předpokládala rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z 29. listopadu 1947. Při hlasování o oné rezoluci měl delegát každého státu vstát a říci buďto "pro" nebo "proti". Zástupci arabských států však dodávali k tomu své výhrůžky. "Svatá místa prožijí dlouhá léta války a mír se k nim vrátí až za několik generací," věštil například syrský delegát. Arabové tak navazovali na výhrůžku Džamála Husajního, bratrance velkého muftího v Jeruzalémě, onoho Hitlerova přítele. Husajní ještě před hlasováním prohlásil:

"Pokud OSN odhlasuje rozdělení, palestinští Arabové s podporou všech arabských států vyhlásí Židům válku, jakmile Angličané odejdou."

Červené linie

Jak je důležité praštit bestii včas po čumáku

Před týdnem jsem tady psal o tom, že Rusové posláním většího množství svých letounových střel ("dronů") nad území Polska překročilo červenou linii. Mnoha komentátory jsem byl nařčen z toho, že jsem válečný štváč. Ale já nejsem žádný štváč, jen realista. Kam vede tolerování porušení rudých linií dobře vystihuje můj 12 let starý článek. US prezidentem už dávno není Barack Obama, papežem není František, ale jak současný US prezident, tak současný papež se chovají stejně, jako jejich předchůdci. Bohužel ani Čína, ani Rusko od svého samoděržavého a komunistického přestupování červených linií neustoupily. Vždyť jim vládnou i stejní diktátoři. Rusko mezitím zabralo Krym a část východní Ukrajiny a rozpoutalo plnohodnotnou válku proti Ukrajině, opakovaně porušuje hranice cizích států a vede proti nim tichou záškodnickou a halasnou propagandistickou válku. Čína zatím vojensky obsadila roponosné Spratlyho písčiny v cizích vodách a vyzbrojila se na budoucí válku s Tchaj-wanem a zprostředkovaně i s USA. Syrský diktátor Asad utekl ke svému soudruhovi do Moskvy. Naštěstí izraelská vláda sice zaspala, avšak stále chápe, co musí (ať už ráda nebo nerada) dělat, aby uchránila svůj národ od ovládnutí a vyvraždění.

Davis Cup? Billie Jean King Cup!

Mezinárodní tenisová federace ITF v roce 2018 navrhla za podpory investiční skupiny Kosmos seznam změn, které by "daly zapomenout" na stávající formát týmové tenisové soutěže Davis Cup. Davisův pohár měl nově nést název „Světový pohár“. Jako ho mají třeba stolní tenisté, atleti, lyžaři nebo ledolezci. Bez ohledu na to, že se už Světový pohár družstev (World Team Cup) v letech 1978–2012 hrál jako mistrovství světa tenisových družstev mužů. A tento turnaj chtěla obnovit Asociace tenisových profesionálů (ATP). Krom mnoha revolučních změn se mělo hrát na jednom trvalém místě. Kosmos, patřící fotbalistovi Gerardu Piquému, sliboval do soutěže investovat tři miliardy dolarů během následujících 25 let. Zápasy týmů se staly stručnějšími. Ubyly dvouhry ze čtyř na dvě, čtyřhra zůstala. K prosazení těchto "revolučních změn" byla zapotřebí dvoutřetinová většina hlasujících, která se nakonec na zasedání ITF v americkém Orlandu našla. Ačkoli bouřící se Australané poukazovali na nejasnost financování a faktické snížení odměn na pouhou třetinu. Skupina Kosmos tak nahradila aktuálního (2001-2018) titulárního partnera, jímž byl bankovní dům BNP Paribas. Revoluce bohužel pokračovala i v dalších letech. Změny herních systémů se objevovaly každý rok. ITF se nakrkla a v lednu roku 2023 za velkého práskání dveří čtyřletou spolupráci s Kosmosem ukončila. Obě organizace dosáhly smírného řešení svých "předchozích smluvních neshod" až letos na jaře. Některé změny přispěly k větší atraktivnosti, bohužel jiné nevyhovovaly především tenistům, ale také ne divákům. Tak teď se snad už na nějaký čas usadily.

Rusko překročilo červenou linii

Aston ve čtvrtek k "dronovému incidentu v Polsku" prohlásil: "Je to budíček provšechny!" Pravdou ovšem je, že už dříve budíčky vyzváněly. Zvonily v první Putinově válce, což byla druhá válka čečenská. Zvonily v Gruzii, zvonily na Donbasu, zvonily na Krymu, zvonily v Sýrii. Ale neslyšeli je všichni. Už skoro nikdo nechtěl slyšet, jak zvonily budíky při Putinových fémových vraždách v Západní Evropě. Jak zvonily na "domácí frontě", kde ze spousty demokraticky smýšlejících Rusů udělal "agenty zahraničních mocností", disidenty, vězně a pak mrtvoly. Budíky nebyly slyšet při ovládání Běloruska. A když Putin rozjel mohutnou zbrojní výrobu, pak je neslyšel skoro nikdo. Nikdo neslyší jaderný budík, když Rusko staví atomové základny v Bělorusku a Kaliningradě, kam narvalo svoje rakety středního doletu. Málokdo slyšel jemné cinkání, které se ozývá vždy, když se sejdou dva diktátoři, ten ruskosovětský a ten čínský. Prezident Putin a generální tajemník KSČ Si si už asi padesátkrát potřásali rukama a domlouvali se, kdy na koho kdo má vytáhnout – aby se to náhodou nepotkalo s nějakou tou olympblbádou. V Česku budík zařinčel dost silně, když vybuchl muniční sklad ve Vrběticích. Pořád se tam ještě na okolních polích povalují střepiny, ale tohle drnčení nějak doznělo do dávnověku. No tak teď zazvonil ruský budík v Polsku asi dvacetkrát za jednu noc. Jenže přesto ho někdo neslyší, nebo přesněji – nechce slyšet.

Jak jsme si užili zatmění

Zatmění Měsíce, pochopitelně. Tuhle neděli, zajisté. Bylo dopředu avizováno v médiích. Podíval jsem se na program pražské vzdělávací a kulturní instituce Planetum, abych dopředu věděl více přímo od zdroje. Tato příspěvková organizace zahrnuje právě zrekonstruované Planetárium, Štefánikovu hvězdárnu na Petříně a také hvězdárnu Ďáblice. A protože mám se zatměním Měsíce v Ďáblicích dobré zkušenosti z roku 2018, konkrétně z 27. července 2018, podíval jsem se, co Planetum.cz nabízí za program. Jaké bylo mé překvapení, když žádné pozorování pro veřejnost neavizovalo! (Už to tam nenaleznete, nabízí se jen budoucí programy.) Naštěstí mi umělá inteligence vyhledávače našla po napsání výrazů "hvězdárna Ďáblice" a "zatmění Měsíce" ždané informace:

Fantom průměrné mzdy

Český statistický úřad hlásí: "Ve 2. čtvrtletí 2025 vzrostla průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců na 49.402 Kč... Meziroční index nominální mzdy proti stejnému období předchozího roku je 107,8 %, reálně mzda vzrostla o 5,3 %." Přesto je národ nespokojen! A závidí. A to na několika úrovních.

Konec kurvítek*?

V loňském dubnu schválil Evropský parlament zákaz kurvítek ("kazítek"). V letošním květnu se konečně i české ministerstvo průmyslu a obchodu dopracovalo k tomu, aby příslušnou novelu zákona o ochraně spotřebitele poslalo do připomínkového řízení. Novelu je třeba přijmout do příštího září, ale ta bude muset být přijata až příštím parlamentem a příští vládou, protože teď se to už evidentně nestihne.

Zdravíme se

Hřebínek, Jizerky

"Dobrý den, ahoj, čau, zdravím výpravu..." Takové pozdravy dávám protijedoucím cyklistům, anebo běžcům či chodcům, když jedu na kole po cyklostezce. Mám na to čas, protože po rovince jezdím jen tak asi dvacetikilometrovou rychlostí. Když jedou proti mě rychleji, jen zvednu levou dlaň od řídítka.

Slučitelnost systémů

Před padesáti lety a něco se začaly reálně plnit mírové naděje všeho pokrokového lidstva. To když Sovětský svaz přizval do svého grandiózního boje za dobytí vesmíru i své dříve strategické protivníky ze Spojených států amerických. Protivníky nejen v bitvě o vesmír, ale hlavně nepřátele z dob studené války. Ta už měla několikrát namále a hrozila se zvrhnout ve válku horkou. Vyjmenujme třeba krize kolem západního Berlína a Kuby  On celý program mírového dobývání vesmíru vznikl jako vedlejší produkt závodů ve zbrojení. Ale v průběhu šedesátých let došlo ke smiřování dříve nesmiřitelných nepřátel. Zejména když dal Západ po invazi SSSR do Československa v srpnu 1968 Rusákům jasně najevo: 

"Éto váš ogoród, éto váše ďélo."

Zase Srpen

Měsíc srpen je každý rok. Ale počet výročí Srpna 1968 se každý rok zvyšuje. Letos bylo už padesáté sedmé. Tento článek jsem napsal k jeho 50. výročí. Během následujících sedmi let se leccos změnilo. Miloš Zeman už není prezidentem a Vojtěch Filip se prezidentem nestal. Rozhořela se ruská válka na Ukrajině. A na leccos se zapomíná. Zapomíná se například i na to, že dnešní českomoravští komunisté (shromáždění pod vlajkou levicově populistického politického hnutí Stačilo!) jsou stále  agenty imperialistického Ruska. Ani nemusejí nic podepisovat. Stačí, že jsou komunisté. 

Překvapivé osvobození

Němky v Chebu, říjen 1938

Byl tady kdysi jeden stát, jehož nepřítel prohlašoval, že vznikl podvodem. A že jeho státotvorný národ je falešným, neexistujícím národem. Krom toho v této údajně podvodnické zemi sídlí i jeden kmen národa tohoto nepřátelského státu. A ten tím pádem musí být osvobozen od útlaku ze strany onoho zločinného státu a pronároda, jenž skrývá svou hnusnou husitskou tvář pod maskou demokracie. A to osvobození se týká i "dědičného území". Ano, mluvím o předválečném Československu a jeho nepříteli, hitlerovském Německu.

Nedostatek strategické empatie k Rusku

Opakuje se to už poněkolikráté. Tvrzení, že Západ přiměl Rusko k válce proti Ukrajině tím, že nadmíru expandoval na východ až k hranicím Ruska. A to se cítilo ohrožené a muselo se bránit.

Vykládal nám to už soudruh profesor na SVVŠ v Liberci: Sovětský svaz musel v září 1939 vstoupit do Polska, aby si tak vytvořil nástupiště proti Hitlerovi. V listopadu téhož roku pak musel SSSR napadnout Finsko, protože ho ohrožovalo svými obrannými zařízeními. Co už nám soudruh profesor raději nevyprávěl bylo povídání o červnu 1953, kdy sovětské jednotky musely potlačit dělnické povstání v NDR. Nevyprávěl nám ani o roku 1956, kdy v Maďarsku vypukla  "kontrarevoluce perem a zbraní". Ta musela být také nakonec "rozdrcena za pomoci sovětských vojsk". Potlačení kontrarevoluce v Československu jsme v srpnu 1968 zažili jako studenti v Liberci na vlastní kůži. Pan profesor chodil před radnicí po náměstí Bojovníků za mír a fotil si krvavé kaluže. Ty tam zůstaly po devíti obětech komunistického imperialismu, kdy zase jednou Sovětský svaz něco "musel"...

2015: Pondělí, třináctého

Takovýto den jsem měl den před deseti lety. Nebo mohl mít. Pokud by se splnila moje vize z roku 2005. Tehdy vyhlásil časopis Softwarové noviny anketu "Jak bude vypadat digitální svět za 10 let" a já byl jeden z autorů, kteří se jí zúčastnili. Čtěte, smějte se a uvažujte, proč se má představa tak docela nenaplnila. A proč by elektronická všeobecná referenda mohla být velkým problémem:

Co roste v Jizerských horách

Tedy co zde roste kromě hub, bylin, keřů, skal, nových resortů a památníčků smrtelných nehod. Stromy zde rostou. V Jizerských horách rostou stromy. 

Stromy v těchto místech rostly vždy. Ještě když se "tato místa" nacházela někde na jižním pólu zeměkoule a jizerskohorský žulový pluton nebyl vytvořen, pak "zde" rostli předchůdci dnešních borovic, ale i duby, buky, vrby a břízy. A sem tam nějaký ten cykas.

Jak je v Jizerkách

Mokro. V Jizerkách je mokro. 
Když jsem vedl přítelkyni Karlu od sedla Holubníku na Holubník (1071 metrů nad mořem), pak byla cesta jedna kaluž. Tolik vody jsem tu za sedmdesát let neviděl! Přišli jsme k rozcestíčku, od kterého se hřebenovka zvedá vzhůru. Utěšoval jsem Karlu, že teď už tam kaluže nebudou, když půjdeme nahoru do definovaného svahu. 
"Jak, nahoru?! Kam nahoru!?" zděsila se Karla (jako již tolikrát). Ale (jako již tolikrát) přijala mé rámě a šli i dál po rovince - teda nakloněné rovince. Mno, tak kaluže tam byly, a potok ještě navíc. Ale stejně jsme se na Holubník i skrzevá bláto a kaluže vyšplhali!

Tři skandály okolo CzechTeku 2005

Premiér přímo úkoluje ministra vnitra a ministr vnitra přímo úkoluje policii. Policie způsobila dopravní zácpu. Policie opakovaně lhala.

(Hudební festival CzechTek, který začal na louce u Mlýnce na Tachovsku v pátek 29. července právě před dvaceti lety, byl hned následující den rozehnán. Proti pěti tisícům příznivcům freetekno scény nastoupilo další den tisíc policejních těžkooděnců. Tento zásah vyvolal mnohé vlny v mediálním prostředí - v novinách, televizi, na internetu i v hospodách. Tehdy jsem o tom psal i já, jenže můj článek zmizel v hlubinách dnes již nedohledatelného archivu Psa před 1.9. 2005. K dnešnímu výročí a pro připomínku svůj tehdejší článek zopakuji:)

Cyklisti!

Cyklisté, zajisté. Pravopisně správně psáno. Ale když cyklisté na úzké silnici jedou před mým autem, jsou to ty mizerný cyklisti! (Správněji ty cyklisťy!) Předjet je je téměř, jéje, nemožno. Tedy pokud bych chtěl dodržet zákonný metr a půl. Pakli nedodržím, hrozí mi pokuta dva tácy. A to ještě místo aby se drželi u krajnice, tak si to štrádují středem pruhu.

Pozorovatelé OSN

Jsou pumprdentlich 

Bylo to někdy začátkem šedesátek takhle před Vánoci. Chodil jsem tehdy asi tak do páté třídy. Zimy tou dobou bývaly v Liberci bohaté na sníh. A když jsme chodili, my žáčci, ze školy v ulici 5. května domů, tak se to nikdy neobešlo bez koulovaček.

Odbočka do pekla

Od prvního července hrozí nám, řidičům, přísnější postih za nebezpečné odbočování, jak ve svém šotu sdělila Česká televize svým platícím koncesionářům v pondělních Událostech. Taková zvěrstva ohrožují především motorkáře. A také to ČT předvedla na příslušných videích, která ve mně však zanechala určitou rozpačitost.

Kolaborace cvičením

Nedávno proběhlo téměř nezaznamenatelné 70. výročí od vypuknutí První celostátní spartakiády.  "I.CS" začala 23. června 1955 a byla koncipována jako "vyvrcholení oslav desátého výročí osvobození Československa Rudou armádou". Rok 1980 byl také spartakiádní, to už proběhla V. československá spartakiáda. Právě před čtvrtstoletím jsem k tomu na Psu zveřejnil jednu rodinnou vzpomínku, kterou teď recykluji, protože na internetu už není k dohledání:

Hřbitov hospůdek

U Švarců

Ano, slyšel jsem, jak těžko zápasí venkovské hospůdky o holý život. Slyšel, ale až když teď s přítelkyní Karlou projíždíme českými kraji, vidím padlé na bitevním poli.

Okna válek dokořán

B2, snímek USAF

Úder bombardérů USAF na íránská jaderná zařízení zavřel jedno okno budoucí války, avšak možná otevřel okna válek dalších.

Takhle to bylo vždycky. Balkánské války v letech 1912–1913 předznamenávaly první světovou válku. Italská válka v Etiopii (1935-36) a občanská válka ve Španělsku (1936-39) předcházely druhou světovou válku v Evropě, druhá čínsko-japonská válka (od r. 1937) připravovala zase její rozkvět v Asii.

Tituly minuly

Vysokoškolské tituly se v prostředí takzvaně anglosaském obecně nepoužívají. V evropském prostředí, zejména pak v zemích rakousko-uherského a říšsko-německého dědictví si však bez nich málem ani neuprdnete. Když jsem v roce 1999 plánoval zájezd za zatměním Slunce do Rakouska, koupil jsem si k tomu účelu podrobnou mapu alpského regionu, kam jsme tehdy s rodinkou směřovali. Docela mě udivilo, kde všude se v těch horách vyskytovaly lékařské ordinace. Všude samej doktor! Až později jsem pochopil, že nešlo o žádné lékaře, ale o majitele horských bud, kteří ovšem neopomněli ani v názvu svého pohostinského zařízení zmínit vysokoškolský titul svého majitele. Jako by v Hlásné Třebani byla hospoda zvaná nikoli U Máni, ale U JUDr. Máni...

Po Lidicích ne!

Kibuc, který se nemohl bránit (1942)

Žádné "dvoustátní" řešení pro sudetské Němce a palestinské Araby

V sobotu 14. června se konala tryzna k 83. výročí vypálení obce Lidice. Podle novější tradice probíhá nejdříve bohoslužba na základech zničeného kostela sv. Martina, pak dojde na kladení věnců. Letos se jako první kladl věnec prezidenta Petra Pavla. Ale pan prezident pak žádný projev neprojevil. Žádný z přítomných politiků nebo vzácných hostů ze spřátelených ambasád. Když se stal před pěti lety ředitelem Památníku Lidice Eduard Stehlík, tak ten tuto kratochvíli politikům zatrhl. Naštěstí.

Přátelé a nepřátelé ve válce i v míru

Kdo chodí spát s raketami, nesmí se divit, když se ráno neprobudí. 

Izrael zaútočil na Írán. Už se začínají hromadit komentáře různých "mírotvůrců", kteří židovský stát viní z "porušení mezinárodního práva" a "zabíjení civilistů". Jenže Izrael má vlastní právo a vlastní zákon. A to je PŘEŽÍT! Jestli při atentátu na 20 předních důstojníků Íránských revolučních gard (podle USA od 2019 zařazených na seznam „zahraničních teroristických organizací“), rozsáhlé likvidaci válečného jaderného programu, při zničení celkem stovky vojenských strategických zařízení je zabito pouhých 78 lidí a dalších 329 je zraněno, pak nejde o "zabíjení žen a dětí", jak okamžitě naříkají milovníci míru. Tedy takového míru, v němž by Izrael, ba ani žádní židé neexistovali. (Přičemž v těch obětech jsou obsluhy raketových palpostů a rovněž nejméně šest íránských vědců, připravujících atomové bomby, z nichž každá by smetla Izrael do neexistence.) Ostatně - "kdo chodí spát s raketami, nesmí se divit, když se ráno neprobudí," pravil v roce 2006 izraelský velvyslanec při OSN Dan Gillerman. 

JA, PliseckaJA MaJA

Martin, Klára a Petra

Maja Plisecká byla geniální baletka, která už ve svých jedenácti letech vystoupila v moskevském Balšom Těatru. Tedy v jedenácti a něco, protože se narodila 20. listopadu 1925 a v baletu Šípková Růženka tančila v roce 1937. Jako primabalerína zde vystupovala v mnoha světových rolích až do roku 1989. Zasloužilá umělkyně R(uské). S(ovětské). F(ederativní). S(ocialistické). R(epubliky). Národní umělkyně RSFSR a SSSR, nositelka Leninovy ceny a trojnásobná držitelka Leninova řádu, ta si přece musela žít v sovětském Rusku jako zářivá hvězda na purpurovém nebi, ne? Jenže Rusko bylo sovětské, a Sověti s oblibou podřezávali právě své hvězdy. Zejména, pokud byly "židovského původu". Přesněji pokud měly židovského tatínka jako Maja. A pokud se jejich maminka jmenovala Ráchel...

Bajka o pirátském pokladu pokračuje

Dnes navazuji na svou minulou bajku o bukanýrovi, již jsem nazval Souboj o pirátský poklad. Onen chlápek díky daru státu v hodnotě jednoho zlodaru získal svůj málem ztracený poklad v hodnotě dalších jedenácti zlodarů. No tak ano, psal jsem o kšeftu, který uzavřel bitcoinový baron Tomáš Jiřikovský se státem. A fiktivní zlodar má dnes aktuálně cenu jedné miliardy korun. Byl jsem jedním komentátorem pokárán, proč nepíšu rovnou o reálných skutečnostech a vymýšlím si bajky, když ale těch reálně informujících článků bylo moc, a bajky umějí ve stručnosti vypíchnout problém více než tuna papírových složek. Ono totiž nejde o to, jestli šlo původně o trapných 22 milionů korun (jak míní neviditelně psí kolega Vilém Barák) či v posledku o 12 miliard korun, ale o princip. (Jindy může  jít třeba o nějakých blbých 50 milionů, se kterými šeredil jiný vedoucí politik, i když je podezřelá firma nakonec vrátila...)

Souboj o pirátský poklad

Žil byl jeden vysloužilý bukanýr. Za svou spolupráci s piráty nebyl pověšen v ráhnoví, jen uvězněn v jedné pevnosti. Nebyla mu totiž dokázána žádná vražda, ani spiknutí. Své kšeftíky vykonával přísně inviduálně. Jenom pirátům dodával vyuzené maso z pekariů, obstarával jim zbraně a prodával střelný prach. No a za to od nich dostával peníze. Kde vzali peníze oni, už ho tak nezajímalo. Třeba je mohli zdědit po babičce, ne? Tento zlosyn si tak časem našetřil slušnou sumičku, odhadem tak tucet zlodarů. Je to hodně a nemohl to mít jen z provizí, to se ví.

Jak jsme nezvítězili v II. světové válce

Terezín, židovský hřbitov.

Jak to, že nezvítězili? Vždyť přece 8. května slavíme jako "Den vítězství", ne? Ano, ale až od roku 2004. Před tím to byl "Den osvobození". Ostatně datum 8. května slavíme díky vystoupení kooptovaného poslance Federálního shromáždění za Občanské fórum pana Ing. Miloše Zemana. Ten tuto otázku vznesl na plénu v rozbouřeném roce 1990 ještě před volbami, a tehdy byla schválena změna v datu. A byl i zkrácen název, jenž předtím zněl "Den osvobození od fašismu". Ačkoli s historicky zažitým poválečně užívaným pojmem "fašismus" by se dalo polemizovat, protože tehdejší německý okupační režim byl "nacistický", přesto byl ten název o něco lepší než ten původní. 9. květen jsme jako státní svátek slavili od roku 1952 pod záměrně zfalšovaným názvem "výročí osvobození Československa Sovětskou armádou".

Chrám plný skla

Opouštíme s přítelkyní Karlou Pačinkovu huť, která sídlí v Kunraticích u Cvikova. Je Bílá sobota roku 2025, takže stále panují Velikonoce v Křišťálovém údolí. Akce, kdy se otevírají sklářské hutě, ateliéry a muzea. A také kostely. Jeden stojí hned vedle Pačinkova království. Takže ani nebudíme Eriku, takto Karlinu navigaci. Skleněné okvětní lístky, uchovávající zbytky čajových svíček, jež jsou postavené na žulových patnících na kraji cesty, co vede ke kostelním dveřím naznačují, že sklo bude pokračovat i uvnitř. Otvory v patnících prozrazují, že v nich kdysi spočívala dřevěná břevna, ale ty už dávno vzal čas. I propadlá dlažba z nepravidelných kamenů ukazuje, že zde leží už nějakou dobu. Možná ještě dříve, než byl v "empír-barokním slohu" vystavěn zdejší kostel Povýšení svatého Kříže, jenž byl vysvěcen v roce 1833. Býval tu od roku 1680 kostel sv. Josefa na místě dřívější hřbitovní kaple. A ještě předtím dřevěný kostelík pro změnu zasvěcený svatému Mikuláši. Jistě se to ví k roku 1358, stejně jako se jistě ví, že tento kostelík byl zničen okolojdoucími husity někdy kolem roku 1425.

Terezínský vzkaz do prefašistického Slovenska

F. Gál na letošní Terezínské tryzně

Třetí květnová neděle je už od roku 1947 termínem, kdy se na Národním hřbitově před Malou pevností v Terezíně koná Terezínská tryzna. Veřejnost se většinově domnívá, že právě Malá pevnost je tím hlavním bodem německé okupační krutovlády v Terezíně. Jde ale jen o jedno ze tří míst nacistické perzekuce v této oblasti. Malá pevnost byla za Protektorátu "policejní věznicí" pod správou gestapa, kde tato "policie" zavírala, mučila a popravovala české "zločince" - tedy odbojáře a politické odpůrce. Avšak hned za řekou Ohří se rozkládá pevnostní město Terezín, které od roku 1941 do konce II. světové války sloužilo jako židovské ghetto. "Vůdce daroval Židům město," ozývala se tehdy německá propaganda. Ve skutečnosti se jednalo o přestupní stanici do vyhlazovacích táborů na východě, kam byli Židé, jejich "míšenci" a všichni, jež zrůdné Norimberské zákony jako Židy definovaly, uklizeni z očí veřejnosti. Sejde z očí, sejde z mysli, a vždyť nakonec tam mají svoji samosprávu a žijí si po svém...

Legenda jménem Jiří Pačinek

Je dopoledne o Bílé sobotě roku 2025, když s Karlou odjíždíme od petrovických kamarádů. Tam jsme si přes noc, plnou skleněných snů, odpočinuli od včerejší projížďky a procházky po zázracích Křišťálového údolí. Míříme do Kunratic u Cvikova. Ani nemusíme probouzet Eriku, takto Karlinu navigaci, abychom našli číslo 147, kde sídlí firma Pačinek Glass. Pece místní sklářské huti jsou umístěny v baráku, jehož architektura navozuje technicistní a starobylý pocit. Pocit je to oprávněný, protože ta budova bývala kdysi Strojní a traktorovou stanicí. Když čas trhnul sametovou oponou, neměly už STS smysl a domek se začal rozpadat. Před úplnou demolicí ho zachránil Jiří Pačinek, který si vyhlížel místo pro svou novou huť. Když už mu přestala stačit ta v Lindavě. Kde od roku 1992 pracoval ve sklárně AJETO ve sklářské dílně Petra Novotného.

Japonsko v Křišťálovém údolí

Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z novoborského sklářského muzea firmy Novotny Glass. Dnes jsme se po Křišťálovém údolí pěkně projeli a prohlédli si už čtyři sklárny/ ateliéry/ hutě/ muzea. Nejdřív jsme se ráno zastavili u Ricarda Hoineffa ve Slunečné 122, pak popojeli do Častolovic k Floriánově Huti, najedli se v Lindavě ve sklářské krčmě u Ajeta a teď ještě máme plné oči rozmanitých a nádherných skleněných artefaktů z toho Novotného muzea. (Odkazy viz pod článkem.)

Táta v Liberci

Táta v Liberci 1995

Můj židovský dědeček Otto (ročník 1896) si 28. října 1918 vzal na liberecké radnici českou dívku Emílii a děti vychovávali jako československé vlastence. Také proto táta Milan (těžký ročník 1921) nenosil v okupované Praze, kam naši museli před Němci po Mnichovu utýct, tak tam nenosil hvězdu Davidovu. Ačkoli se to po 1. září 1941 už muselo. Pro Židy. Ale on se jako Žid nikdy necítil, ačkoli ho tak partaigenossen i soudruzi furt vedli. Jenže táta byl tvrdohlavej.

Osvobozeni od vítězství

Opět budeme slavit osmý květen jako Den vítězství. Bohužel, strašně dlouho jsme slavili 9. května jako Den osvobození... A protože jsme byli osvobozeni, byli jsme vděčni osvoboditelům, místo abychom oslavovali vítěze. A protože jsme byli vděčni osvoboditelům, hodně jsme jim dovolovali.

Zázraky skla ve školce

Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z lindavské sklárny Ajeto směr Nový Bor. V rámci Velikonoc v Křišťálovém údolí tam na nás a další obdivovatele skla, skláren, sklářů a vůbec genia loci zdejší krajiny čeká spousta krás. Jako první si vybereme krásy, nalézající se v objektu firmy NOVOTNÝ GLASS. Navede nás tam Karlina navigace Erika. Prokroužkuje nás kruhovými objezdy na třídě T. G. Masaryka a dovede nás až k číslu 805. Zdřívějška vím, že nejlépe se parkuje za barákem, kde je pro návštěvníky připraveno hned několik parkovišťátek.

Kulturou proti blbosti antisemitismu

Ale blbí antisemité stejně přišli
-----
"Nejeden proti nám povstal, aby nás zničil. Povstávají proti nám v každém pokolení. Ale Hospodin nás vždy zachraňuje z jejich rukou. Vždy nás zachraňuje z rukou nepřítele."

Touto pasáží z liturgické básně, pronášené židy každoročně během pesachového sederu, otevřel na schodech mikulášského chrámu na náměstí Franze Kafky ředitel české pobočky ICEJ Mojmír Kallus letošní akci Kulturou proti antisemitismu. ICEJ, takto Mezinárodní velvyslanectví Jeruzalém, pořádá tuto akci vždy v neděli kolem Jom ha-šoa, letos tomu tak bylo po dvaadvacáté.

Hrozba šoa stále trvá

Pilíř heroismu

Během II. světové války bylo zavražděno šest milionů lidí židovské víry, židovské národnosti nebo židovského původu jen proto, že to byly dle nacistických zákonů osoby nehodné života. A jeden a půl milionu z oněch šesti byly děti. Na jejich oběti vzpomíná Izrael a jeho přátelé každý rok kolem 27. nisanu židovského kalendáře. Toto datum bylo určeno jako památka na povstání ve varšavském ghettu, které vypuklo 19. dubna 1943. Ano, to je onen Den památky na šoa, Jom ha-šoa, ale i  Jom ha-zikaron la-šo'a ve-la-gvura - Den památky na šoa a hrdinství. V jeruzalémském památníku Jad vašem je krom mnoha objektů, které připomínají židovské utrpení i Pilíř heroismu, jenž připomíná jiný jeden a půl milionu. Takový byl počet židovských vojáků, kteří v různých spojeneckých armádách bojovali proti nacistickému zlu. Židé tvořili až polovinu československých zahraničních jednotek v době jejich vzniku na Západě i na Východě. Ti ukrajinsští bojovali ve své vlasti jako partyzáni. Připomínám zde, že ve druhé světové válce nebyli Židé jen pasivními oběťmi. V této válce bojoval každý desátý Žid!

Papežské limity a šlechetné důvody

Zemřel hodný člověk, papež František. Avšak není papež ten, jenž by se zalíbil všem. Už za jeho pontifikátu se proti těmu zevnitř katolické církve ozývalo temné mručení ze strany vnitřní opozice, tradičních katolíků, jimž se nadává "pravicoví konzervativci". Moc se jim nelíbilo například Františkovo laškování s gay komunitou. (Gender ideologi však jasně odsoudil.) Nemohlo se jim líbit, že jako Latinoameričan (a jezuita) byl František tak trochu marxista. "Zasazoval se za práva migrantů, kritizoval kapitalismus, otevíral úřady ženám a laikům." Byl aktivní, místy až aktivistický, pokrokový, nikoli však pokrokářský. Sociálně cítící, veřejně  se zastávající "chudých a potřebných". Vždyť už na svou inauguraci si vzal železný kříž - a ne zlatý. A místo zlatého "rybářského" prstenu navlékl prsten stříbrný. Nikoli na míru zrobený, ale nějaký zděděný. A přišel v černých polobotkách, konfekčních, darovaných. Nikoli v  těch rudých z nejjemnější kůže, jako jeho předchůdce. Ta barva podle papeže Benedikta XVI. byla prý "symbolem Kristovy krve a katolických mučedníků", ale proč by se měl zbožný muž čvachtat v krvi, že. A pyšnit se botkami za kdovíkolik vatikánských euromincí. (Ty botky rudé byly šity ručně, a nakonec vatikánskou pokladnu nestály nic, neboť šlo o dar proslulého italského ševce Antonia Arellana.)

Foukneš - a je to!

Vyjíždíme ze Slunečné - já, přítelkyně Karla a její navigace Erika - od česko-brazilského sklářského ateliéru Hoineff Glass Art. Míříme do jedné z nejproslulejších skláren západní větve Křišťálového údolí, a to do Lindavy k firmě Ajeto. Cestou se však ještě chceme zastavit ve Floriánově huti v Častolovicích. Když se se svou Fabií vymotám s uzoulinké uličky, vedoucí k číslu popisnému 122, mám v hlavě podle domácí přípravy, že bychom měli nejdříve vyrazit vlevo na sever. Erika radí dát se vpravo na jih, avšak Karla poznamená, že jsme tudy přijeli. Erika nabízí i cestu rovně, o něco kratší, na jihovýchod. Zamířím tedy tam, ale po chvíli se asfaltová cesta mění v nádhernou vesnickou mlatovou stezku skoro tři metry širokou. Jo, kdybychom šli po modré pěšky, nebo snad jeli na kole, tak by se mi to líbilo. Jedu však autem, a tak se jen modlím, abychom nepotkali traktor.

Slunečné sklo

Když se nějaká vesnice jmenuje Slunečná a dáte si ji jako cíl své trasy do navigace, ukazuje vám Slunečnou jako nějakou ulici ve městě. Třeba v Novém Boru. My jsme sice mířili tím směrem, protože jsme během minulého víkendu chtěli navštívit akci nazvanou "Velikonoce v Křišťálovém údolí", leč nejprve jsme směřovali do obce Slunečná číslo popisné 122.

Jeskyně mimochodem

Pohled na vchod z Koubova lomu

Zmíněné jeskyně jsou nejdelším českým jeskynním systémem a říká se jim Koněpruské, neb leží v blízkosti obce Koněprusy. Té se zase říká Koněprusy podle mimochodníka, jehož místní chovali a říkali mu Prus. Ty jeskyně se skrývají uvnitř vršku Zlatý kůň (475 m n.m.), jenž by se tedy měl nazývati Zlatý mimochodník. Ve čtvrtek jsme tam byli s přítelkyní Karlou a užívali si jich.

Je tam 💋?

BettyJuana

Ale je! Čeká na mne na Facebooku. Moje nová přítelkyně. Tedy "přítelkyně na Facebooku", což je něco jako "přítel" na telefonu. Tedy tahle přítelkyně není na telefonu, ale mohla by být, neboť píše: "Když tě poprosím o číslo.. Dostanu ho?" A hned udává kontakt na 📲 Whatsapp: "Jsem tady 👇💋." A je tam, na internetové adrese, která končí znakovým řetězcem 5974a14ab9. Kliknu na něj? Abych se seznámil s decentní Betty Juanou? Co mi o ní prozradí její profil?

Tady jsou ty informace: Žádná pracoviště k zobrazení. Žádné školy, žádná místa, žádné informace rodině nebo o vztazích. Ale to není potřeba, protože místo těchto zbytečných informací se hned pod informační lištou objevuje "Úvodní informace": "Ahoj 👋 Jak se máš? Doufám, že jsi v bezpečí?💦👙👉", následována šipičkou na odkaz se třemi x a koncovkou ce2e283543. A tam na konci nory bude nejpíš Betty Juana, radost do rána.

Fenomenální nabídka tučňáků

Pokud země, zasažené novými americkými cly přijdou s "fenomenální nabídkou", dá se, podle US prezidenta Donalda Trumpa uvažovat o jejich snížení. Ale ještě dříve, než tato slova vyřkl, přišli s něčím podobným už tučňáci. Zřejmě se zděsili výšky cel, jaké se ukázaly na tabulkách, s nimiž se pan prezident vytasil při své tiskové konferenci. Podle Donalda byly Spojené státy - zejména těmi tučňáky - "vyrabovány, vypleněny, znásilněny a vydrancovány".

Láva se valí Hanychovem!

Když jsem byl malej, tak jsem si rád prohlížel dědečkovu velikánskou knihu, uvnitř které byla spousta fotografických příloh na zvláštních tuhých listech. Černobílé fotografie ukazovaly můj rodný Liberec, jak vypadal na konci 19. století. Tehdy vlastně Reichenberg. Litery, kterými byla ta kniha o bájném městě Reichenbergu vytištěny, jsem nedokázal přečíst, i když už jsem jinak znal všechna písmenka. Jenom číslovky se mi dařilo idetifikovat. Na jedné z fotografií se nad městem tyčila hrozivá hora. (Škodaže tu fotku na Internetu najít nemohu a tu knihu zavála staletí.) Protože bez středověce hradní siluety horského hotelu (základní kámen položen 27. června 1906, slavnostně otevřen už 13. ledna 1907!) ta hora vypadala jako sopka z nějakého Verneova románu. Sopka s vrcholem, který se může každou chvíli otevřít. A jednou se tak doopravdy stalo! Mohl jsem si to přečíst v libereckém deníku Vpřed na tučných titulcích: „Ještěd zase soptí! Plameny a popel, oheň a síra. Láva se valí Hanychovem.“

Osud stromů

Osudem stromu je vzklíčit, prodrat se do světla, vyrůst, dospět, rozesít svá semena a pak padnout. V civilizaci padnout pod údery dřevorubecké sekyry anebo být uříznut motorovou pilou. Pokud strom vyroste ve městě, pak většinou pod řezy hasičské nebo horolezecké pily, protože nahnilé, větrem nalomené anebo častěji překážející stromy zde likvidují buď hasiči nebo horolezci. Někdy i preventivně. A někdy i předsraně zbytečně. Mnohdy i proto, aby se uvolnil prostor pro "zahušťování" výstavby. Mohli by ho v případě nebezpečného nalomení seříznout i městští strážníci, kteří mají příslušný kurz, ale ti to mají zakázáno. Jak mi pravil měšťák, hlídající v létě roku 2018 rozlomený javor pod mým oknem na sídlišti Lužiny.

Můj život s Hlasem Ameriky

„Dhisis dh vojs of emerika, uóšingtn dý sí, dh folouing broudkástink vil bí in ček end slouvek lengvuidž.“ Tato slova, následovaná břesknou melodií americké vlastenecké písně Yankee Doodle, jsem slýchával pravidelně během různých odpolední a večerů z různých rozhlasových přijímačů. Nejdříve kolem páté hodiny odpolední (čas si přesně nepamatuju) šel půlhodinový přehled a pak večer od devíti (to si zase pamatuju přesně) následoval hodinový pořad, který po desetiminutových zprávách přinášel pohledy na běžný život v USA. Pamatuju se například na údiv moderátorky, se kterým sdělovala, že ve Washingtonu vykvetly uprostřed zimy kaštany jírovce, spletené oranžově žlutým světlem moderních sodíkových lamp. Bylo to vždy takové okénko do jiného světa, kam jsme se neměli možnost nikdy podívat osobně.

Co si řekli Trump s Putinem?

Prezidenti Trump a Putin si právě hezky potelefonovali. Mluvili spolu obvyklou hodinu a půl, ale co si vlastně řekli, to přesně nevíme. Možná to bylo trochu jako při jiném souprezidentském hovoru, který ale spolu vedli osobně. Jejich první summýš se konal 16. července 2018 v Helsinkách 16. července 2018. Po něm proběhla společná tisková konference, ale co tam pan prezident Trump řekl, to druhý den popřel. Putin ten lže setrvale, jen občas připustí, že to, co řekl dříve ("žádní ruští vojáci na Krymu") nebyla pravda ("samozřejmě, že tam byli"). Jenže Trump, no, jak to slušně nazvat... Neslušně o výronech "prezidenta Trumpety" tehdy se svou rodinkou diskutoval kolega Moby Dick na Neviditelném psu v rámci svého přehledového článku Naše kuriosity. Postřehy jeho zvěřince s Mobyho laskavým svolením pro dnešek zopakuji. Myslím, že je nejen zajímavé, ale i potřebné vědět, jak Donald Trump fungoval jako prezident už před sedmi lety. Snad to čtenáři osvětlí i Trumpovo aktuální chování.

„Luhansk bych klidně dal Rusům...“ A co Prahu?

15. březen 1939 v Praze

„Luhansk bych klidně dal Rusům. Nikdy jsem tam nebyl, žijí tam skoro samí Rusové,“ cituje publicista Petr Kolman ve své čtvrteční glose na názorové stránce MfD jednoho obyčejného Ukrajince, se kterým jel náhodou vlakem. Naskočila mi k tomu – možná proto, že nás míjí zas jedno neslavné výročí – paralela k Mnichovu. Kdy Československo přepustilo bez boje Německu můj rodný Liberec. (A rodný Liberec mé české babičky.) Spousta Čechů v něm nikdy nebyla a ostatně, žili tam „skoro samí“ Němci. Odstoupením svého pohraničí zajistila předválečná ČSR všeobecný mír na tisíc let. Vždyť pan Hitler už 26. září 1938 ujistil svět: „Až bude sudetoněmecká otázka vyřešena, nebudeme mít již žádných dalších územních nároků v Evropě.“ Načež si naplánoval likvidaci zbytku Československa.

A vy si myslíte, že se pan Putin spokojí s Luhanskem?